No products in the cart.

Borisův deník č. 1

Aneb jak se k nám dostal

Solo Xantira, první foto u nás – prosinec 2019

Začalo to nenápadně. Týna, má kamarádka a příbuzná v jedné osobě, dříve zarytá koňařka, nyní matka na plný úvazek, začala mluvit o tom, že až děti odrostou, pořídí si zase koně. Výhled to byl dlouhodobý. Když potřetí otěhotněla, začalo se to plíživě zhoršovat.

Jednoho dne přišla s tím, že se už rozhodla a koně si koupí, protože si to zaslouží. Ale – protože je rozumá a ví, že teď nemá na koně čas – bude to hříbě. Odstávče, které si zvesela poroste na pastvině, zatímco ona dorodí a dokojí a pak již rozumné děti rozesadí kolem jízdárny, dá jim knihu a ony si budou klidně a tiše číst. Alespoň myslím, že si to tak představovala, protože pokud už máte koně, děti nebo kombinaci obojího, tušíte, že to není až taková procházka růžovým sadem. No nicméně hormony zmítané těhotné kamarádce přece neřeknete, jestli se úplně nezbláznila, že jo. Takže s úsměvem odkývete a doufáte, že ji to přejde.

Jenže nepřešlo. Dokonce si vybrala plemeno – a že to bude jedině černý kladrubák. Sehnat kvalitního černého kladrubáka, ale není jen tak. Zpočátku to vypadalo, že hřebeček-odstávče, kterého si vysnila, se ani letos nenajde. Nakonec se skoro našel, avšak na poslední chvíli se nám nezdál zcela zdravotně v pořádku a tak to padlo. Svitla mi naděje, že přece jen bude ještě chvíli klid. Jenže Týna v živé komunikaci s Gabrielou Ošťádalovou (znáte Gábinu? Jestli ne, tak je to nejlepší chovatelka černých kladrubáků u nás, která navíc zná všechny ostatní chovatele a má velký přehled – sledujte JS Maneo 🙂 ) našla dalšího hřebečka. Jenže tomu už nebylo půl roku, nýbrž dva a půl roku. Týna mi to nadšeně sdělovala, hned se na něj jela podívat a posílala mi fotky. Skřípala jsem zuby, přece jen času do chvíle, než bude potřeba s koněm začít pracovat, bylo najednou o dva roky méně. Týna svatosvatě slibovala, jak to bude v pohodě, že se s ním začneme dělat až ve čtyřech letech, protože kladrubáci jsou přece pozdní plemeno. Nadávala jsem, ale co už, odhodlaná těhotná byla nezlomná.

Když mi jednoho dne poslala odkaz na video s šestiletým hřebcem, který zběsile poskakoval kdesi po louce ve velmi podivných kreacích a přidala k tomu dotaz, co si o tom koni myslím, těhotná-netěhotná, zasypala jsem ji nadávkami. Tvrdila, že o něm vůbec neuvažuje, byl taky za naprosto nehoráznou cenu, ale že jako jen tak kouká… Vyjádřila jsem, řekněme to citlivě, velké obavy o zdraví koně, který je tímto způsobem ježděn a navíc jsem apelovala na zbytky jejího rozumu, že přece nikdo nemá teď čas, starat se o šestiletého hřebce. Odkývala mi to, uznala, že mám pravdu a já měla diskuzi na toto téma za zdárně uzavřenou.

To by mi ale za pár týdnů nesměla volat, že se právě vrací od hřebce, že se na něj jela JEN TAK přes půl republiky podívat. Navíc že už stojí polovičku. Líčila mi ho, jak je skvělý, hodný, úžasný a já jen vztekle prskala. Jenže nepomohlo nic. Zamilovala se a koně chtěla. Když i předkupní vyšetření dopadlo dobře, byla rozhodnutá a nešlo s ní hnout. Již jsem se nezmohla na odpor. Anabáze ohledně jeho koupě nebyla úplně snadná a cesta pro něj byla ještě napínavější. Pokazilo se naprosto vše, co mohlo, včetně několika záložních plánů, ale bylo nutné koně odvést za každou cenu ve stanovený den, protože už tehdy měla Týna měsíc do porodu. I přes drama o několika dějstvích jsme s koněm dorazily k nám na jih Moravy.

S paničkou Týnou pár dní po příjezdu.

Vlastně jsme toho o tom nevěděly moc, jen že byl jako tříletý zakoupen z Kladrub a že byl ježděn poměrně specifickým způsobem. Nicméně vychován byl dobře, nebyl bitý ani nijak týraný, je velmi hodný, respektuje člověka, není lekavý a je to taková něžná duše.

Radost z toho, že jsme zvládly náročný převoz, ovšem netrvala moc dlouho – Solo Xantira čili Boris, jak jsme mu začaly říkat, kulhal na 2-3 nohy ze 4. Měl zanedbaná kopyta a pevně jsme doufaly, že se po korekci tento problém spraví. Musely jsme ho nechat okovat na přední nohy a pomaličku, polehoučku se zlepšoval. Dovezly jsme ho v prosinci a kulhal skoro měsíc a půl. Naštěstí na konci ledna se jeho pohyb konečně zlepšil. Pomalinku jsme zkoušely lonžovat, vždy s ohledem na jeho momentální stav. Začátkem února už byl v takové kondici, že jsme zkusily „obsednout“.

Borisek sice ježděný byl, nicméně my zamýšlíme ho kompletně „přejezdit“ od začátku jako remontu. Zcela mu chybí základy, nechápe logiku pomůcek, byl dříve ježděn poměrně intuitivně a bez pravidel. Neumí jezdce nést hřbetem, chodit na kontaktu, ani korektně používat zadní nohy. Vzhledem k našim velmi omezeným časovým možnostem bude teď nějakou dobu jeho režim volný a bude pracovat málo. Uvidíme, co bude dál 🙂

A kdyby vás zajímalo, proč mu říkáme Borisek, je to proto, že v podstatě nevede hřebčí výraz a kouká se spíše jako plyšák či „kůň v nouzi“, jak trefně poznamenala Týna. Takže jsme ho nejdříve oslovovaly „Bobí“, což nám přišlo málo drsné… no a Boris byl na světě 🙂

Přikládám video s detailními popisky z „obsedání“. Snad bude přínosné jako první odrazový můstek v naší společné cestě.

K.  

Napsat komentář