Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gallardův deník díl 16.

   

Aneb z hřebce valachem snadno a rychle

   S několikaměsíčním odstupem mohu již Jarinkovo valašství směle hodnotit. A byl to nepochybně krok dobrým směrem. Ale nejdříve zpět k celému zákroku.

O důvodech, proč jsem se pro „odhřebčení“ svého milého koníka rozhodla, jsem podrobně psala v minulém díle. Nicméně jak to již u přecitlivělých paniček bývá, domnívám se, že z kastrace jsem si odnesla podstatně větší trauma než Gallardo. Stresovala jsem se již několik dní dopředu a soustavně měla strach, aby nenastaly nějaké komplikace a aby se mu něco nestalo. Avšak pokaždé, když jsem došla do stáje a musela trpět jeho hřebecké výlevy a žehlit jeho průšvihy, utvrzovala jsem se v přesvědčení, že mé rozhodnutí bylo správné.

Nejstrašnější moment z celé kastrace bylo pro Gallarda nepochybně hladovění. Večer před vlastním zákrokem nedostal seno a byla mu navíc sebrána i veškerá podestýlka. Krmení nedostal pochopitelně ani ráno, takže když jsme do stáje přišli, poprvé v životě jsem viděla svého koně zcela zoufalého. Doposud totiž nepoznal, co je to hlad. Jeho jindy veselé oči se na mě dívaly s takovým zděšením nad tím, jak svět umí být nespravedlivý, až mi ho bylo líto. Navíc na mě hleděl s upřímnou nadějí, že co nejrychleji zjednám nápravu. Místo toho však dostal sedativum a byl odvlečen na louku, kde, přestože se sotva držel na nohou, se pokoušel utrhnout alespoň kousek trávy. Zpočátku se zdálo, že jeho odhodlání bojovat se sedací bude větší, než její síla, ale nakonec se nám ho podařilo položit a úspěšně uspat. Filip si s sebou vzal na asistenci svoji kolegyni a svou budoucí kolegyni, čili se nám vlastně sešlo 2,5 členné veterinární konsilium a ode mě se nechtěla žádná asistence, což jsem velmi ocenila, protože jsem měla co dělat, abych se tam nezhroutila strachem o mého milovaného koně. S přítelem jsme dostali za úkol koně podpírat ze stran, protože Gallardo byl položený na zádech, ale spíš jsem měla pocit, že se držím já jeho. Nicméně vzhledem k Jarinkovu širokému hřbetu, který připomíná stůl, ležel celkem stabilně sám o sobě. Kritické vstávání po probuzení z narkózy Gallardo taky zvládl bez problémů. Jen co jsem se na pár vteřin vzdálila pro mobil, Filipa odhodil stranou, vyskočil na všechny čtyři a začal řehtat jako pominutý. Tak trochu se domnívám, že to bylo proto, že mě ztratil ze zorného úhlu.

10561746_705611422844955_9197572388335193100_n.jpg

Filip zvolil uzavřenou metodu kastrace, čili ránu zašil a nemuseli jsme se o ní v podstatě nijak starat, krom chlazení. Několik dní jsme měli Gallardovi dávat antibiotika, k čemuž instrukce dostal opět můj přítel, který, ač nekoňák, je daleko schopnější, co se ošetřování zvířat týče. Já bych do koně asi injekci jen tak nezabodla, jsem prostě měkká. Ač jsem z hojení rány měla velké obavy, ukázalo se, že byly zbytečné. Filipovi se podařilo ránu ošetřit natolik kvalitně, že se nevyskytly žádné komplikace a rána ani nijak zásadně neotekla. Gallardo pochopitelně nesměl do výběhu a mohl být pouze voděn v kroku a postupně pak lonžován. Ovšem vysvětlete hormony nacpanému puberťákovi, že na sebe má být opatrný. Bylo to kapku náročnější, ale nakonec jsme to zvládli. Za čtrnáct dní už jsme začali pomalu jezdit a zdálo se že Gallarda celá operace absolutně nepoznamenala. Tedy krom toho, že začal pořádně tloustnout, anžto se ve snaze zabránit dalšímu zážitku s hladem cpal jako nezavřený…

Byla jsem příjemně překvapena, jak rychle se pokastrační pozitiva začala projevovat. Ubývalo šíleného řehtání na všechny hýbající se předměty a značným tempem klesalo Gallardovo agresivní chování. Postupně se vracel ke svému „hodnému normálu“ a dalo se s ním manipulovat, aniž by měl člověk pocit, že na něj potřebuje zbrojní pas. Už v květnu bylo dokonce možné nechat ho na minutu samotného na uvažišti, což bylo doposud absolutně nemyslitelné. Přesto ho neopouštěla jeho hravost, vynalézavost, akčnost a temperament. Čili více než 4 měsíce po kastraci mohu prohlásit, že nám přinesla jen samá pozitiva. Tedy snad krom jediného, Gallardovo lehce spadl hřebčí krk. Nicméně to snad brzy doženeme prací.

Na jaře jsme také hodně jezdili bez sedla, protože jsem naše sedlo nechávala docpat. Opět jsem musela konstatovat, jak obohacující ježdění bez sedla je. Uvědomila jsem si spoustu chyb, kterých se ve svém sedu dopouštím, a sedlo je maskuje. Navíc jsem musela znovu a znovu oceňovat skvělý charakter svého koně, který, když jsem občas ztrácela rovnováhu, mi neskutečně pomáhal a ani jednou takovou situaci nezneužil. Bez sedla jsme jezdili i do terénu a opět jsem Gallardovi děkovala za jeho skvělou povahu, když mě nevysypal ani v případech, kdy jsme klusali vedle vysoké trávy, z níž nečekaně vyskočila srna. Ve stáji se na mě sice dívali trochu jako na blázna, že jezdím bez sedla a natož bez sedla do terénu, ale už jsem si tak nějak zvykla. :) A když jsem navíc do terénu bez sedla odjížděla i za deště, o mém šílenství již nepochyboval nikdo. Ale my s Gallardem si to moc užívali.

p1640469.jpg

Sedlo nakonec po docpání přece jen dorazilo, nicméně bylo docpáno až tak kvalitně, že Gallardovi začalo být úzké. Navíc jeho záda jsou stále ještě do vývinu do šířky… Takže hledání vhodného sedla nám začalo na novo.

Gallardo také stále více pedagogicky působí. Je mi výborným asistentem a perfektním spolupracovníkem při tréninzích. Moje trénující na něj můžu pustit s plnou důvěrou v jeho charakter a spolehlivost. Ačkoliv má někdy tendence k rošťáctví, vždy je to pouze v rovině roztomilé a nikoliv nebezpečné pro jezdce. Velmi důsledně také třídí jezdecké dovednosti trénujících jemu svěřených, poslouchá je a pracuje ochotně, ale pouze pokud jsou přesní a důslední. Jejich chyby netoleruje, vždy plní pokyny přesně dle zadání. Když je zadání od jezdce špatné či nejasné, vyloží si to po svém.

Opravdu dávám klobouk dolů před jeho učitelskými schopnostmi a zkušeným přístupem k lidem na různých jezdeckých úrovních. Když si uvědomím, že jsou mu pouhé 4 roky, je to takřka neuvěřitelné. Opakuji po sté – ten kůň je neskutečný poklad.

Gallardo se svou a mou trénující Kristou:

 

V drezurním výcviku pokračujeme pomalu, ale jistě, což ve výsledku znamená poměrně rychle kupředu. Zní to asi trochu nelogicky, ale stále se mi potvrzuje, že čím méně spěcháte, tím větší pokrok dosahujete v krátkém čase. Gallardo začíná slušně zvládat překrok, jakožto nový cvik, který se naučil. Nadále se zlepšuje v dovnitř pleci a ustupování na holeň. Cviky na dvou stopách pod sedlem stále trénujeme pouze v kroku, dovnitř plec v klusu už zkoušíme ze země.

Gallardo a překrok:

10383950_682744561798308_964352111673795784_n.jpg

V poslední době jsme se intenzivněji začali věnovat práci na dlouhých otěžích či dvou lonžích, tedy práci ze země. Doposud jsem při drezurní práci ze země narážela na Gallardovu neochotu a nesoustředěnost. Obyčejné lonžování přímo nesnáší. Dával mi jasně najevo, že ho nebaví se ani pár minut soustředit a učit se nové věci, ač ze sedla jsme na podobný problém nenarazili. Ani mě taková práce tudíž netěšila a tak jsem se jí vyhýbala. Nicméně návštěva naší kamarádky a Filipovy spolužačky Heleny Enenkelové nás pomyslně nakopla správným směrem, a to k pozitivní motivaci. Zpočátku jsem se bránila myšlence dávat koni odměny, protože jsem se obávala Gallardovy přirozené tendence k drzosti a prohledávání kapes, což mi dalo velkou práci odbourat. Nicméně Helča mi vysvětlila základy pravidel odměňování, s nimiž jsme se během chvíle s Gallardem sžili a musím konstatovat, že to funguje perfektně. Jarinek vydrží ze země soustředěně pracovat a učit se nové cviky daleko delší dobu než dříve. Navíc ho to s podporou pozitivní mrkvové motivace i začíná bavit.

Na dvou lonžích již zvládáme například přechody zastavení-klus-zastavení a začínáme s dovnitř plecí, obojí v perfektní kulatosti koně. Více o pozitivní motivaci a našich pokrocích snad přinese další díl deníku, doufám, že i s nějakým videozáznamem.

Pokud vás pozitivní motivace zajímá více, doporučuji např. Helenčinu knihu „Otevírání dveří do koňské duše – Somatopsychologie koní,“ kterou můžete sehnat i přes naše stránky.

Tolik asi k našim pokrokům a naší společné cestě. Snad jen dodám, že Jarinek je čím dál tím puntíkatější, bělejší (nic moc na čištění) a sebevědomější. A já ho zbožňuji celým svým srdcem. :)

K.

dsc_0078.jpg 

Foto– Michaela Černíková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nikola - Páni

Musím říct, že jsem zklamaná, že Váš deník prozatím končí. Narazila jsem na něj před dvěma dny a přečetla jsem ho bez větších pauz. Krásně popisujete chvíle s Vaším koníkem a já se od Vás tak nějak pasivně učím a jsem za plno informací ráda. Často se směji a je to skvělé..
Přiznám se, že i já jsem si myslela, že jste s panem Filipem partneři. No, nic pěkné překvapení :)
Mějte se hezky a těším se na další díly :)

Martina - odskokovka

Proč když je jezdec i kůň začátečník, jim to neulehčíte odskokovkou? Viz třeba Palman, na kterého na fbuku odkazujete...

Lucie - Re: odskokovka

Kde máte toho začátečníka? :)

Aja - Přítel

Celou dobu co jsem Vás sledovala jsem si myslela, že Filip je tvůj přítel a né, že máš přítele nekoňáka, docela překvapení :-) a normálně zklamání :-)

Kristýna - Re: Přítel

:) Po 6ti společných partnerských letech jsme naznali, že přátelství nám bude vyhovovat více :)

 


Přihlášení

Poslední fotografie



reklama


Mail list



Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2018 >>


Statistiky

Online: 10
Celkem: 582656
Měsíc: 11667
Den: 530