Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gallardův deník díl 2.

      Na jaře 2010 mi Filip s nadšením vyprávěl, jak se ve vesnici, sousedící s tou, kde máme ustájeného Bon Voyage narodilo hříbě. Popisoval ho jako nádherného ryzáčka s krásnýma očima a pěknou stavbou těla. Divil se, že vypadá tak dobře, protože se na světě objevil trochu kuriózním způsobem.

Jeho narození předcházela jedna hospodská dohoda, kdy se dva pánové domluvili, že připustí chladnokrevnou klisnu slezského norika čistokrevným andaluským hřebcem. Jejich dohoda byla naplněna a narodilo se hříbě.
O jeho mamince Giře toho mnoho nevíme. Pouze to, že na pohled rozhodně není žádná oslnivá krasavice. Nicméně má pověst velkého dříče a údajně byla velice šikovná při práci v lese.
O tatínkovi Cortesanovi máme informací o něco více. Cortesano XVII (nar. 1998) je bílý hřebec rasy Pura rasa española, typu cartujano. Do ČR byl dovezen v létě 2003 ze španělské Sevilly. Cortesano byl uchovněn ve Španělsku v únoru 2003 a dostal ocenění EXTRAORDINARIA (extra vhodný do chovu) jeho otec Cortesano VI obsadil druhé místo na celošpanělské přehlídce SICAB. Cortesano dle svého chovatele je: inteligentní temperamentní hřebec vynikajícího charakteru a prvotřídní mechaniky pohybu, mimořádně vhodný pro klasickou drezuru i do zápřahu, v kombinaci s A 1/1 pro parkur a všestrannost. Jeho hůlková výška v kohoutku je 161 cm. Cortesano XVII trénuje klasickou drezuru i španělskou školu (Doma clasica) je velmi učenlivý a pracovitý.

cortesano.jpg

O Cortesanovi jsme skutečně slyšeli vždy jen to nejlepší, je to opravdu nádherný a velice charakterní kůň. (více fotek Cortesana na http://www.andaluz.cz/page.php?section=2 )  

Jelikož Filip do sousední stáje jezdil trénovat, hříbě občas vídával. Pokaždé o něm nadšeně mluvil a přesvědčoval mě, že se na něj musím jet podívat, ale nikdy to nevyšlo -  až v dubnu 2011. Hříběti byl tehdy jeden rok. Viděla jsem z něj jen hlavu, která vykukovala z boxu, kde býval zavřený celý den. Ven do výběhu chodil pouze občas v noci, protože přes den tam byli koně. Měl narostlý nepěkný jelení krk, protože byl příliš malý a dveře boxu byly umístěny vysoko, takže aby viděl ven, musel mít hlavu vyvrácenou nahoru. Vypadal velmi sympaticky a bylo mi ho líto. Jen tak z legrace jsem před Filipem nadnesla, jestli si ho nekoupíme. Společně jsme se tomu zasmáli. A večer to již vážně probírali. Řekli jsme si, že hříbě musíme dostat co nejdříve, nebo si z toho malého uzavřeného prostoru bez koní ponese následky na celý život. Bylo to rozhodnutí typu teď a nebo nikdy. Nicméně jeho majitel ho prodat nechtěl, říkal, že si ho rozhodně chce nechat.
Byli jsme zklamaní, ale nemohli jsme nic dělat a snažili jsme se na hříbě zapomenout. Nicméně na začátku června zazvonil telefon a dozvěděli jsme se, že majitel změnil názor. Rozhodování bylo poměrně dost těžké. Není příliš rozumné koupit si hříbě, které rostlo v neideálních podmínkách, bez stáda a vzhledem k jeho původu s velkým otazníkem, co z něj vůbec vyroste, jen na základě pocitu, že z něj bude dobrý kůň... V našem případě však zvítězily emoce nad rozumem a rozhodli jsme se hříbě dostat pryč z jeho tehdejšího domova co nejdříve. 
Konkrétně to bylo ve středu 8. června 2011. To datum nezapomenu asi nikdy. Cestou jsme se stavili koupit ohlávku a vodítko a vydali se pro něj. Nebe bylo poměrně zatažené a vypadalo to na bouřku, ale ač jsem věděla, že bude pršet, přesvědčovala jsem Filipa, že rozhodně nebude, jen aby hříbě odvedl. Musel ho totiž do vesnice, kde máme ustájeného Bon Voyage přivést po kopytě. Majitel hříběte vzal svého koně a jel s nimi. Cesta byla pro Filipa skutečně nezapomenutelná. Když jsem odjížděla autem napřed do naší stáje, již začaly padat první kapky. To, co následovalo, byla však hotová apokalypsa. Spustil se příšerný liják, během chvíle byli zcela promočeni na kůži. Hříbě bylo tehdy skutečně polodivoké, nebylo zvyklé na jakoukoli manipulaci, takže se snažilo Filipa střídavě odvléct nebo odstrčit, utéct mu, případně zase nechtělo jít vůbec. Dovést ho do naší stáje byl opravdu hrdinský výkon.

 obraz020_001.jpg

 Filip a hříbě na první společné fotce při odchodu ze staré stáje (foceno mobilem) 

 
Po příchodu do stáje jsme hříbě umístili na kruhovku, kde pobíhalo, řehtalo, hřebčilo a vůbec to vypadalo, že jsme si dovezli dospělého hřebce v kapesním vydání. Od ostatních obyvatel stáje jsme dostali několik dobře míněných rad, ať to hovado okamžitě vrátíme. My je však přesvědčovali, že se uklidní, a pevně doufali, že se tak stane.
Před podepsáním kupní smlouvy jsme však zjistili nesrovnalosti v jeho dokumentaci, zejména co se vlastnických práv týče. Vyřízení a opravení všech nedostatků trvalo celý měsíc, během kterého jsme stále nevěděli, jestli bude hříbě nakonec naše či ne. Nebylo to moc příjemné. Chodili jsme se na něj do výběhu jen dívat a snažili si nevypěstovat si k němu žádnou citovou vazbu, než bude jisté, že bude náš. I čistění jsme mu koupili až po konečném podpisu kupní smlouvy. Ale vše dobře dopadlo a od července 2011 bylo hříbě oficiálně naše.

 Gallardo u nás

Gallardo na prvních fotkách v novém domově

Nechali jsme ho také přejmenovat. Původně se jmenoval Gimo, což se nám nelíbilo. Rozhodovali jsme se mezi jmény ze slovanské mytologie a španělskými výrazy. Nakonec zvítězila španělská varianta. Váhali jsme mezi dvěma jmény – Guerrero (=válečník) a Gallardo (čti Gajardo = statečný, silný, krásný). Obě charakteristiky se na něj více než hodily. Nakonec jsme zvolili druhou variantu. V zápětí vznikly i jeho přezdívky – říkáme mu převážně Jarý, Jarinku nebo Jarine (Gallardo se čte Gajardo – odtud Jarda => Jarin).
Během prvního týdne v nové stáji dostal však jmen spoustu.. a to ne jen zcela něžných. Jedno z nejjemnějších oslovení bylo Nebojsa. Vstup do nového života pojal vskutku velkolepě a dal nám pořádně zabrat. Ale o tom zase až příště.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Přihlášení

Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< květen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 499679
Měsíc: 14630
Den: 270