Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alois Podhajský - O trestu a pochvale

 

Alois Podhajský

Plukovník Alois Podhajský (24. února 1898 Mostar - 23. května 1973 Vídeň) byl ředitelem Španělské jezdecké školy ve Vídni, olympijský medailista v drezuře, jezdecký instruktor a spisovatel.

 

Z knihy Die Klassische Reitkunst (1965) 
 
O trestání
 
Trestání koně tvoří nejspornější kapitolu v tisícileté historii jezdeckého umění. Ve starověku se Řekové snažili své koně pochopit z psychologické stránky a cvičit je s láskou. Xenofón hovoří ve své knize (400 let př.n.l.) takto: „Mladí koně by měli být vychováváni tak, aby člověka nejen milovali, ale přímo po něm toužili.“ Zato jezdečtí mistři středověku používali mnohem hrubší metody. Za nejlepší prostředek považovali různé způsoby trestů a nikterak se nenamáhali vštípit koním svou vůli správným zacházením. Cílem jejich výcviku byla podřízenost koně. Různé typy bolesti měly koně učinit poslušným bez ohledu na následky. Jejich epochu přesvědčivě dokumentují dodnes zachovaná děsivá udidla a další pomůcky, lépe řečeno mučicí nástroje.
Pluvinel byl prvním jezdeckým mistrem, který se postavil proti takovýmto metodám a započal dlouhý a zpočátku bezúspěšně se jevící boj proto svým současníkům, především panu de la Broue. Pluvinelovy humánní metody se prosadily až po jeho smrti. Daly nejlepší základ pozdějšímu učení de la Gueriniéra. Když člověk dnes čte doporučení pana de la Broue, jak přivést vzpurného koně k rozumu, vztávají každému milovníku zvířat vlasy na hlavě, a to za Pluvinelova života de la Brue nad ním triumfoval.
Ke štěstí a cti jezdeckého umění našli Pluvinel a Gueriniére své následovníky. V dalších staletích bylo, naštěstí pro koně, jezdectví ovlivňováno jejich psychologickými metodami. Vlivem obecné kulturní povrchnosti dneška, která se odráží i v jezdectví, získává opět trestání koně své pevné místo. Jsou i jezdci, kteří význam trestu staví nad význam pomůcek. To, co může člověk v této oblasti zcela veřejně vidět, je děsivé. Mimoděk se nabízí otázka, jaké prostředky tito jezdci asi mohou používat, když pracují za vyloučení veřejnosti. Pokud ani zasvěcený divák nepozná, za co přišel trest, jak by to mohl pochopit kůň. Každý takový trest je bezpochyby špatný. Je zde však ještě další skutečnost: jezdec bude se svým koněm zacházet tím hruběji, čím větší je jeho sebeúcta a čím menší je jeho umění. Potom se bude snažit dosáhnout s koněm násilím toho, čeho nedokázal dosáhnout stavěním na klasických základech.   
Přitom se však žádné výchovné působení nemůže trestu zcela zříkat. Pokud by jezdec nemohl dát neposlušnému koni najevo svou nespokojenost, nikdy by s ním nedosáhl vyššího stupně výcviku. Aby trest sloužil jen k dobru koně a ke cti jezdectví, náleží mu místo pouze ve výchově koně. Nikdy nesmí být nátlak a trest stavěny nad správné a pochopitelné pomůcky, což se bohužel často stává. Než se jezdec rozhodne potrestat koně, měl by si položit tři klíčové otázky:
1.       Je trest skutečně nutný? Ve sporných případech je méně škodlivé trest opomenout než potrestat nespravedlivě.
2.       Jaký způsob a míra trestu se mu zdají přiměřené?
3.       Kdy má trest přijít?
 
K bodu 1: Před každým trestem by měl jezdec uvážit, zda mu kůň skutečně odpírá poslušnost, nebo jen nerozumí jeho požadavkům, či zrovna není v stavu je splnit. Klid a rozvaha jsou zde skutečně důležité. Neporozumění či neschopnost na straně koně zcela vylučují jakýkoliv trest, pokud nechceme vést výcvik prostřednictvím strachu a otřást důvěru koně v člověka. Nespravedlivý či nepochopený trest může velmi snadno vést ke vzpurnosti koně. Pokud koni silně vzroste sebevědomí, začne porovnávat své síly se schopnostmi jezdce. Tomu je nutné se pokud možno vyhnout. Nikdy však nesmíme koně trestat za jeho bázlivost, pouze bychom k ní přidali strach z trestu.
K bodu 2: Jezdec musí přesně znát temperament a míru citlivosti svého koně. Také musí zhodnotit jeho kapacitu a dosažený stupeň výcviku. Přiměřený trest může zvolit jen tehdy, když má vtom všem jasno. Lhostejné koně se sklonem k lenosti je třeba trestat silněji, naproti tomu koně vznětlivé, příliš horlivé a pilné lehčeji. Ti druzí mohou jako trest brát již i zesílení pomůcek. Správně zvolený trest urychluje výcvik a plní tak svůj účel. Příliš silný, hrubý nebo nerozvážný trest působí právě opačně.
K bodu 3: Stále je třeba zdůrazňovat, že trest musí následovat okamžitě po prohřešku, který si ho vyžádal. Pokud se tak nestane, je jeho účinek pochybný. Ani dítě, které by bylo večer potrestáno za to, že ráno zlobilo, si rozhodně neuvědomí, za co to bylo. Stejně je tomu i u pozdě potrestaného koně. Pokud jezdec není schopen koně potrestat ihned, neměl by ho raději potrestat vůbec, protože opomenutí trestu určitě nezpůsobí tolik zla jako trest neoprávněný. Rozhodně by neměla nastat situace, která je bohužel často k vidění: koni se podaří vyhazováním, nebo jinou nectností jezdce shodit ze sedla, ten se s obtížemi vyškrábe zpátky a jakmile sedí, uštědří koni několik ran bičem. Takový trest však přichází již příliš pozdě a kůň si neuvědomí, čím k němu zavdal příčinu.
Jezdec má k dispozici hned několik prostředků k trestání koně, takže může vždy najít vhodný způsob trestu. Při neochotě koně k pohybu vpřed použije lýtka, ostruhy, krátký nebo dlouhý bič. Pokud se kůň naopak vzpouzí při zádrži, potrestá ho jezdec zesíleným působením otěží.
Tyto prostředky trestu však vždy představují krajní řešení a jezdec by se pro ně měl rozhodnout až tehdy, když všechno jeho ostatní umění selhalo.
Jak už bylo zmíněno, lze všechny pomůcky stupňovat v trest. Je tomu tak i s pobídkou. Pokud kůň nevěnuje dostatečnou pozornost tlaku holení, ani lehkému přikopnutí, zatlačí jezdec lýtky ještě silněji a zároveň podporuje jejich působení ostruhami. Zde se jezdec musí vyvarovat příliš mocného napřahování holeněmi, pokud totiž oddálí koleno od sedla, ztratí při náhlé a přehnané reakci koně sed a není schopen přejít od úspěšného trestu opět ke korektním pomůckám. Smysl trestu se tak ztrácí a neochotný kůň triumfuje nad vůlí svého jezdce.
Trest ostruhami znamená krátké, rázné bodnutí těsně za podbřišník při zachování pevného sedu a silném tlaku lýtek. Ostruhou by se nemělo působit příliš vzadu za podbřišníkem, neboť to může koně dráždit k vyhazování či jiným nectnostem. Pokud kůň skutečně vyhodí, musí okamžitě dostat další štulec ostruhou na stejné místo. Pokud vyhodí znovu, opakujeme celý postup, dokud kůň nepřijme trest bez odporu. Dle mých zkušeností přestanou takto vychovávaní koně odporovat působení ostruhy v nejkratším čase. Při použití ostruh je třeba, aby si jezdec přesně uvědomoval, jak jsou ostré a jak citlivý je jeho kůň a přizpůsobil tomu sílu dloubnutí. Nikdy nesmí být ostruhy použity tak silně, aby zanechaly na břiše koně krvavé stopy. Dále je třeba zdůraznit, že působení ostruh (stejně jako všech ostatních prostředků trestu a nakonec i většiny pomůcek) musí ustat, jakmile bylo dosaženo požadovaného účinku. Každý jezdec by měl vždy pamatovat na to, že ostruha jako trest či jako pomůcka je vždy až poslední rezervou jeho působení.  
Také hranice mezi použitím biče jako pomůcky a jako trestu je nezřetelná. Položení a lehké poklepání biče je počítáno mezi pomůcky, na krátký úder bičem po zvýšeném napřažení je již pohlíženo jako na trest.
Bičem trestáme koně na stejné místo, kde působí i ostatní pobídky, tedy těsně za lýtko, výjimečně také na plec, ale nikdy na krk nebo na hlavu.
Trestá-li jezdec koně za vyslovenou neomalenost, vezme otěže do levé ruky a pravou napřáhne s bičem k silnému úderu za holeň. To je však úplným vrcholem trestu, ke kterému je třeba přistupovat skutečně výjimečně a jen pokud je k tomu opravdu pádný důvod. Navíc tento způsob trestu rozhodně není hezký na pohled a ježdění by mělo být vždy krásné. Na druhou stranu je však v případě nutnosti vždy účinnější jeden silný úder než opakované slabé plácání poloviční silou. Všechny polovičatosti jsou neúčinné a neužitečné – v ježdění i v životě.
Pro použití dlouhého biče platí podobná pravidla. Jeho hlavním úkolem je zvýrazňování pomůcek. Cvičitel by ho měl používat jako trest jen velmi zřídka. Okamžik kdy je žádoucí použít dlouhý bič jako prostředek trestu přichází především tehdy, když kůň nerespektuje mávnutí bičem jako pobídku vpřed a zůstává vzpurně stát nebo dokonce vykopne po cvičiteli. V tu chvíli je třeba opět zjednat respekt koně k pomůckám. Reaguje-li kůň na pomůcky dlouhým bičem tím, že zůstane stát na místě a vykopává zadníma nohama, pak zasluhuje výprask koncem šlehounu biče, který však musí trvat jen tak dlouho, dokud kůň nepřestane vykopávat a nevykročí vpřed.
 Ještě jednou: použití biče jako trestu si cvičitel musí rezervovat pro případy nutnosti. Dlouhý bič zůstává ve výčtu trestů dokonce i za ostruhou jako ta nejposlednější rezerva. Jeho použití totiž často pro koně znamená přímou výzvu k boji. Jezdec by měl takový boj začínat pouze tehdy, je-li přesvědčen, že v něm úspěšně obstojí. Jakmile ho ale započne, musí v něm pokračovat až do úspěšného závěru.
Údery dlouhým bičem nikdy nesmí směřovat proti předním nohám a už vůbec ne proti krku nebo hlavě. Také by ale neměly směřovat seshora na záď, neboť to koně dráždí k vyhazování. K potrestání koně by měl sloužit pouze úder šlehounem biče na záď, vedený zespoda nahoru. Ihned po takovém trestu musíme však koně uklidnit a zbavit ho zbytečného strachu z biče. Nejlepší je, pokud cvičitel bičem několikrát švihne, aniž by se koně dotknul, pak se k němu přiblíží s bičem za zády, polaská ho, poplácá, ukáže mu bič, klidně mu domlouvá a uklidní ho dotyky prutem biče. Případně několik kroků zacouvá a nechá koně, aby za ním přišel. Kůň s nímž se zachází tímto způsobem, získá k biči respekt i důvěru, zatímco kůň, který se již při pohledu na bič vyděsí a snaží se utéct, podává svým chováním nezvratný důkaz nesprávného používání biče.
Stejně zřídkavým trestem by mělo být i trhnutí za otěž. Lze ho použít jen tehdy, pokud nepomáhá použití žádné jiné povolující či zadržující pomůcky otěží a dokonce i silný tlak zůstává bez odezvy, či pokud se kůň opírá celou vahou do otěží a snaží se utéct. Jen v takovém případě je ospravedlnitelné silné jednostranné cuknutí za otěž. Je však třeba si uvědomit, že takový trest může snadno porušit těžce nabyté přilnutí a může působit mimořádně škodlivě i na zadní nohy koně.
Jedním z nejpřiměřenějších trestů je pro inteligentní koně už samotné opakování nepovedeného cviku tak dlouho, dokud se nezdaří. Mezi tresty se počítají i opakované zádrže, pokud kůň spěchá, aby se vyhnul působení jezdce. Tyto zádrže však nesmějí být příliš hrubé, neboť by to mohlo obzvláště na mladého koně působit škodlivě.
Couvání může na koně působit také jako účinný trest. Nesmí však být prováděno přehnaně, způsobilo by pak koni bolest z přetížení zadních nohou, proti které by se bránil další neposlušností.
Často přivede koně na správnou cestu i pouhé hlasité domlouvání.
Je důležité trest vždy ukončit ihned, jakmile byl splněn jeho účel. Následná pochvala pomůže zachovat důvěru koně. To, že trest musí být odůvodněný a neměl by vycházet z vrtochu či vzteku jezdce, již není třeba zdůrazňovat. Obzvláště je třeba brát zřetel na dobrou vůli koně a na to, jak snadno ho lze vyděsit. Snaha o získání důvěry koně musí vždy být jednou z hlavních motivací výcviku.
Není náhodou, že Xenofon ve své knize o jezdeckém umění napsal: „ Nikdy bys neměl jednat se svým koněm v hněvu, neboť toho, co člověk učiní v hněvu a bez rozvahy, později často lituje.“ O 2400 let později bylo v c.k. předpisu pro kavalerii zapsáno velkými písmeny, že „kůň nesmí být nikdy trestán z vrtochu či v hněvu.“
Jezdec musí koně vždy převyšovat svým duchem a sebeovládáním, pak se totiž kůň podvolí jeho inteligenci bez násilného podrobení.
 
 
O pochvale
 
Kupodivu je snad ve všech knihách o jezdectví pojednáno o trestu podrobněji než o různých způsobech pochvaly. Například Federico Grisone ve své učebnici jezdectví tvrdí, že dostatečnou pochvalou je pro koně již samotné ukončení trestu. A přesto má jezdec k dispozici celou škálu možností jak pochválit – pohlazením počínaje a nabídnutím pamlsku konče. Způsoby, kterými lze získat důvěru a lásku koně, stejně jako podpořit jeho radost z práce, jsou rozmanité.
Myslící jezdec si rychle všimne, že koně jsou nejen velmi vděční za každou pochvalu, ale že je navíc i podněcuje k větší snaze o spokojenost jezdce.
Také pochvala musí být vždy okamžitou odpovědí na chování koně, které ji zasluhuje. Bohužel je často k vidění, že jezdci mají trest vždy po ruce, ale na pochvalu zapomínají a berou dobrý výkon svého čtyřnohého partnera jako samozřejmost. To je velká chyba.
Nejjednodušší je koně odměnit poplácáním a pochvalou vřelým hlasem. Poplácání by ale nemělo probíhat tak, jak bylo dříve k vidění na vojenských cvičištích: tedy jako co nejzvučnější pravidelné plácání dlaní do krku, u kterého se člověk nemohl zbavit pocitu, že slouží spíše k přitažení pozornosti přihlížejících než k pochvale koně. Koně je třeba něžně a laskavě poplácat po krku nebo za sedlem.
Velmi účinné je také dát po obzvláště vydařené lekci koni přestávku v kroku na volné otěži. Takové přechodné ukončení práce si kůň záhy vyloží jako gesto pochvaly od jezdce a bude se v další práci snažit si je dobrým výkonem vysloužit co nejdřív znovu. Je zajímavé, že již Xenofon doporučuje, aby jezdec ocenil obzvláště dobrý výkon koně tím, že ihned na místě sesedne a odvede koně za odměnu do stáje. Je důležité, aby ho ke stáji dovedl a nikoliv tam na něm dojel.
Krmení a cukr po vydařeném cvičení je také pochvala, kterou kůň ocení. Pamlsek je třeba koni nabídnout ihned po ukončení cviku.
Téma pochvaly nelze uzavřít bez upozornění, že způsob odměny je třeba vždy přizpůsobit charakteru koně. Obzvláště citliví a něžní koně se spokojí i s pouhým pohlazením, zatímco jiní, materialisticky zaměření koně si spíše než něžností váží cukru či jiného pamlsku. Ze způsobu pochvaly či trestu lze však také usuzovat na rozumové schopnosti a charakterové vlastnosti jezdce. 
 
 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Přihlášení

Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< květen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 499679
Měsíc: 14630
Den: 270