Jdi na obsah Jdi na menu
 


MVDr. Vladimír Matoušek - Pomůcky jezdce k dorozumění s koněm

 

Nejen pro pamětníky skvělého a jedinečného pana doktora Matouška. Úryvek z jeho díla Sport s koňmi z roku 1995.

j37.jpg

 
Pro ovládnutí koně jsou nutné pomůcky jezdce, kterými projeví svou vůli. Musí být tedy srozumitelné a včasné. Velice důležitou pomůckou je působení těžištěm jezdce na těžiště koně, které je přibližně na průsečíku spojnice horních okrajů loketních kloubů a kolmice spuštěné na uvedenou spojnici z kohoutku. Jezdec má svoji váhu soustředěnou v pomyslném bodu ve výšce beder. Poměr váhy jezdce k váze koně je zhruba 1 : 10. Pro názornost si představíme člověka o váze 65 kg, jak nese na zádech v batohu 6,5 kg. Jestliže se jezdec posadí na koně, potom uvedená dvě tělesa (jezdec a kůň) budou mít společné těžiště, které bude nad a před původním těžištěm koně, což již samo o sobě ovlivní mechaniku pohybu. Pozorujeme to při prvém obsednutí mladého koně, který na několik týdnů v prvém období výcviku ztratí své vrozené chody. S návykem na novou rovnováhu se původní chody vrátí.
Kůň se snaží uchovat rovnovážný stav – tedy společné těžiště jezdce a koně na stejném místě. Jestliže jezdec vychýlí své těžiště, kůň automaticky posune svoje těžiště pod těžiště jezdce, čili jde tzv. „za vahou jezdce.“ Má to prvořadý vliv na provádění obratů, překroků atd., kdy jezdec prošlápnutím třmene zatíží více příslušnou sedací kost a kůň jde naznačeným směrem „za vahou“. Výcvik prováděný tímto přirozeným způsobem jde mnohem rychleji kupředu než některé vyumělkované, mnohdy násilné metody.
Pomůcky vahou neznamenají, že se trup jezdce „zlomí v páteři“. Žádoucí je neznatelná pomůcka. Napnutí oboustranných dlouhých zádových svalů v oblasti beder je pobízející pomůckou přímo vpřed. Je to do jisté míry obdoba rozhoupání provazové houpačky, na jejímž prkénku sedíme. Jednostranná pobídka sedací kostí je pobízející pomůckou pro zadní nohu koně, která je v došlapu.
Oboustranná pobídka sedacích kostí jezdce spolu s vydržující pomůckou otěží je podstatou poloviční zádrže, kdy v součinnosti s pobídkou holení podsadíme více záď a zvýšíme pozornost koně na změnu chodu, ruchu, následující obrat nebo na překážku, kterou má dvojice kůň – jezdec překonat. Důrazným provedením uvedeného komplexu pomůcek docílíme celé zádrže (parády) – tedy zastavení, kdy kůň rozloží hmotnost na všechny čtyři končetiny, zůstane na přilnutí, jemně okusuje udidlo a pění. Z takového postavení, kdy jezdec s koněm připomíná zdařilou jezdeckou sochu, by měl na jemné pobízející pobídky sedem a holeněmi v přilnutí vykročit, vyklusat nebo vycválat. Po zastavení nemá kůň již couvat, což by znamenalo převahu zadržujících pomůcek, ani udělat krok dopředu, což by znamenalo, že zadržující pomůcka byla slabá.
Holeně mají být neustále pružně a klidně přiloženy k tělu koně. Čím klidnější je holeň, tím jemněji je možno odstínit její pomůcky, které vykonáváme tlakem odzadu dopředu již horní třetinou lýtka pod kolenem. Neustálé oklepávání koně holeněmi zneklidňuje citlivé koně, líné ještě více otupuje. Oboustranná současná pobídka holení na zadním okraji podbřišníku vybízí koně rovně kupředu. Pobídka k pohybu na protilehlou stranu se používá o dlaň za podbřišníkem. Kopání holeněmi do koňského boku a vytahování pat nahoru při jakékoliv pobídce prozrazuje nedostatky v sedu.
Jestliže jezdec nedosáhne žádaného účinku pobídkou holení, zdůrazní ji pobídkou ostruhy. Neustálý dotyk ostruh s tělem koně jej otupí, v případě citlivého koně jej znervózní. Jestliže se nám něco nedaří a jsme rozčilení, vyvarujeme se použití ostruh. Hledejme závadu nejdříve u sebe. Čím větší je jezdcovo umění, čím lépe je kůň vycvičen, tím méně používá jezdec ostruh. Snažíme se vystačit s tupými ostruhami. Ostruhy upevňujeme řemínkem, pokud možno stejné barvy jako má bota, asi 3 prsty vysoko nad podpatek. Mají směřovat rovnoběžně s plochou podpatku.
Působení otěží, tedy vliv ruky na koně má být vždy v součinnosti s působením holení a sedu. V obratu vnitřní otěž po vahové pomůcce určuje směr, vnější otěž určuje velikost oblouku. Pro přivedení koně na otěž jsou důležité „diagonální pomůcky“, tj. např. pobídka levou holení a vydržující pomůcka pravou otěží. Ruka jezdce pomocí otěže může zadržovat, vydržovat a povolovat. Snažíme se vystačit pouze s malými pohyby rukou v zápěstí.
Vydržující otěže spolu s pobídkou holení a sedu používáme k získání lepšího přilnutí, převádění koně do nižšího ruchu, jak bylo popsáno ve spojení s poloviční zádrží.
Zadržující otěž s přiměřeným působením holení a plného sedu je nutná při celé zádrži, spoluúčinkuje při couvání. Střídavými pomůckami otěží (povolující a vydržující, levá a pravá) dosáhneme žádaného výsledku.
Zkušení jezdci můžou použít výjimečně krátkých energických zádrží otěží - ARRÊT – když si kůň lehá do otěží a při upozornění již znaveného koně před najetím na překážku v krajinové jízdě, ke zkrácení cvalového skoku před odskokem, při odmítání poslušnosti atd. Uvedená pomůcka vychází z napnuté otěže, nikoliv prověšené.
Ježdění s „jemnou otěží“ je s velmi jemným spojením s ústními koutky koně. Na „volné otěži“ je bez spojení s koutky koně (odchod s drezurního obdélníku, při pohovu atd.). Kůň na přilnutí je „na otěži“. „Za otěží“ je takový kůň, který má linii čela a nosu za kolmicí. Jestliže natahuje hlavu dolů. Jde „po otěži“.
Nepostradatelným pomocníkem, zvláště při výcviku mladých koní je bičík. Má být vždy v pohotovosti, i když jeho použití má být jen v nejnutnějším případě.  U starších koní, když např. nevystačíme s působením holeně, případně ostruhy. Použijeme jej těsně za holení. Při výcviku remont jej používáme častěji, aby mladý kůň pochopil pobídku holení. Pro zpozornění koně stačí někdy jen klepnout na plec. Bití koně bičem do hlavy je výsadou primitivů.
Při práci s drezurním koněm používá jezdec delšího biče, kterým působí přímo až na zadní nohy. Je to tzv. tušírka od francouzského slova toucher – tušé – dotýkati se. Takovou tušírkou může spolupůsobit trenér, jdoucí vedle koně. Při práci v pilárech cvičitel také někdy používá dvou bičů.
Vrcholem drezury koní ve volnosti je předvádění bez manéže a bez biče např. na velkém kolbišti, kdy koně reagují jen na pohyby drezéra rukou. Hlasové pomůcky jsou prospěšné hlavně při výcviku remont, kdy jezdec přispívá k uklidňování a odměňování koně dlouhými slabikami nízkým hlasem (cho-chóó), vysoké, krátké, sykavé tóny jsou trestem, jsou pro koně nepříjemné. Řvaní jezdce na koně před překážkou okrádá jezdce o sílu a je směšné.
 
ODMĚNY
Kůň je tvor, který miluje pohyb a je vděčný za vyjádření spokojenosti jezdce. Koně můžeme odměnit podáním pamlsku i ze sedla, necháme ho, aby si ukousl trávy, po zdařilém výkonu během výcviku povolíme otěže, pochválíme hlubokým hlasem. Poklepání po krku spolu s pochvalou hlasem má neobyčejně dobré účinky. Po odvedení do stáje je dobře mu opět dát pamlsek a polaskat se s ním. Druhý den jej najdeme přibližně v takové náladě, v jaké jsme jej opustili.
 
TRESTY
Netrestejme koně nikdy ze zbrklosti a v hněvu, trest pro koně má následovat ihned po příhodě, za kterou si ho zaslouží. Postačí krátké zasyčení, jedno bodnutí ostruh, úder bičem, krátké zacouvání. Nevhodný pohyb nebo příliš důrazný trest může pokazit výsledek dlouhé výcvikové práce.  
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Přihlášení

Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< květen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 499679
Měsíc: 14630
Den: 269