Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plukovník Alois Podhajský - inspirujte se skutečnými mistry

 

Jestli někdo má jezdcům co říci, je to plukovník Alois Podhajský. Doposud jsem měla čest přečíst si jeho knihy The Complete Training of Horse and Rider in the Principles of Classical Horsemanship, My Horses, My Teachers a The Riding Teacher a musím konstatovat, že všechny jsou naprosto skvělé. „Complete training“ je možná pro úplného drezurního laika knihou až dost technickou, nicméně při troše snahy z ní dokážou vytěžit maximum i začátečníci.

alois-podhajsky.jpg

Musím se přiznat, že My Horses, My Teachers je pro mě jednou z nejúžasnějších knih o ježdění vůbec. Je protkaná autorovými osobními zkušenostmi, které nabyl dlouhými lety strávenými s koňmi při armádním výcviku a v armádě, při reprezentaci své země na mezinárodních skokových a drezurních soutěžích i jako dlouholetý ředitel Vysoké španělské školy ve Vídni. Tam zažil bouřlivé období druhé světové války, kdy se s koňmi schovávali do krytů před bombardováním, ale i komplikované období poválečné, kdy při svém emotivním vystoupení před generálem Pattonem prosil o ochranu americké armády pro jeho koně. Postřehy z prvních výjezdů s lipicány za oceán či o drezurní lekci pro královnu Alžbetu II. si prostě musíte přečíst.

Podhajský s lipicány doslova bojují o přežití při snaze zaujmout generála Pattona a zajistit si ochranu americké armády:

Video z r. 1965

Vypráví o svých jezdeckých začátcích, prvních koních i trenérech, dělí se s čtenáři o poznatky, které postupem času nabýval. Vybírá si ty nejvýznamnější koně, kteří ho nejvíce naučili (odtud název knihy), analyzuje jejich výcvik a potíže, které měli, a popisuje, jakým způsobem a s jakým výsledkem pracoval na jejich odstranění (odstranění potíží, ne koní pochopitelně :) ). Dostává se k nám tedy pestře různorodá typologie koní a jejich problémů, spolu s představením možných řešení v duchu jemnosti a klasického jezdectví.

Jen pro zajímavost – svých největších mezinárodních i olympijských úspěchů dosahoval se zcela průměrnými koňmi. Jakožto příslušník kavalerie nemohl vlastnit své koně, a proto dostával pouze přidělené koně armádní. Rakouská armáda ovšem na koních šetřila, jednalo se pouze o koně rakouského chovu a navíc ještě druhé kategorie, lepší koně byli samozřejmě v rukou soukromníků. Například s klisnou jménem Nora (která s ním dokonce jela na Olympiádu v r. 1936 v pozici náhradnice za startujícího Nera) nedostal zpočátku ani povolení závodit, protože byla dle důstojníků tak ošklivá, že by dělala armádě ostudu. Teprve když ji vytrénoval na úroveň drezurního Grand Prix, velící důstojníky přesvědčil a pak s ní vítězil na nejvyšších mezinárodních kláních.

Ačkoliv kniha není příliš technická, co se ježdění týče, Podhajský v ní na konkrétních případech demonstruje zásady výcviku koní, které se prolínají všemi jeho knihami. První a nejdůležitější mantrou každého jezdce by měla být věta „MÁM ČAS.“ Ve výcviku nikdy nic neuspěchat a nekonečně dlouho se věnovat poctivému základu. Nenechat se strhnout k nátlaku na koně ve vidině rychlého úspěchu, protože kůň s kvalitním základem zvládne i ty nejtěžší cviky daleko lépe a v kratším čase, než kůň, jehož výcvik byl nevhodně urychlen. Podhajský radí vždy se k těmto základům vracet, pokud se ve výcviku obtížnějších drezurních prvků objeví problém. Tedy pokud se nedaří cvalová pirueta, je třeba zlepšit cval, ne piruetu. Pokud má kůň problém s piafou nebo pasáží, je nutné vrátit se zpět a zlepšit klus.

Pro výcvik koně doporučuje kombinovat práci na jízdárně i práci v terénu, protože jen tak kůň získá všechny potřebné kvality. To platí nejen pro koně drezurní či armádní, ale pro koně všech jezdeckých disciplín. Připomíná jezdcům, že jedním z nejdůležitějších prvků kvalitní drezurní práce je kmih a pohyb vpřed. Pokud tyto aspekty chybí, není možné dosáhnout kvalitních chodů a následně ani poctivého provedení cviků.

246425_391722390900528_308992796_n.jpg

Nezapomíná zdůrazňovat, že ačkoliv se v tréninku vždy držel linie klasického drezurního jezdectví, je nezbytné vždy brát v úvahu individualitu koně a že dobrý jezdec, musí především myslet. Vždy prosazoval nenásilné metody výcviku a pracoval s koňmi na vzájemné důvěře a respektu. Většina koní, které jezdil, se ve zdraví dožila velmi vysokého věku, často kolem 30 let. To asi také nebude náhodou.  

Abych to shrnula, rozhodně doporučuji přečtení této knihy všem, kteří by chtěli proniknout pod povrch jezdectví a koňské duše. Je to dílo neskutečně inspirativní, přesto však psané s lehkostí a báječně čtivé. Za mě mohu říci, že mě opravdu hodně namotivovalo, zejména v tom směru, že i když nemám ideálního drezurního koně, mohu směle pomýšlet i na ty nejvyšší drezurní mety. Protože ani vysoká jezdecká škola není jen pro koně s perfektními fyzickými předpoklady, ale při správném postupu při tréninku v podstatě pro všechny. Ještě jednou bych podtrhla zásadní filosofii jeho tréninku – potíže při obtížných drezurních cvicích se nejlépe odstraní pohybem vpřed a návratem k zlepšení kroku, klusu a cvalu. A především MÁM ČAS.

 A ještě jedna Podhajského rada na závěr – na závodech se vždy tvařte nadšeně, i když to zrovna nejde. Divili byste se, jak svým spokojeným výrazem můžete zmást rozhodčí :)  

K.

41ypxyi9uil.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Přihlášení

Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< květen / 2018 >>


Statistiky

Online: 3
Celkem: 499679
Měsíc: 14631
Den: 271