Jezdec nebojácný

autor: | Bře 25, 2018 | O koních a lidech | 0 komentářů

Ukázka z knihy Jak se stát lepším jezdcem

Největším nepřítelem jezdců a potažmo i koní je strach. Obavy z pádu či úrazu jsou přirozené a každý rozumný člověk s pudem sebezáchovy, který je pro naše přežití nezbytný, je občas pocítí. Avšak panický strach, který svazuje naši mysl, do života ani ke koním nepatří.

Se strachem jsem se potýkala od samého počátku svého jezdeckého života. Na koňském hřbetě jsem se bála a po prvních pádech se tento strach ještě znásobil. Sváděla jsem v sobě obrovský boj, kdy se touha jezdit prala s obavami z bolesti. Nemohu říci, že by tyto úzkosti byly nepodložené. Mé jezdecké začátky probíhaly skutečně velmi divoce, bez odborného vedení a na koních, se kterými nebylo ideálně zacházeno, a na které bych se asi se svými nynějšími zkušenostmi bála bez přípravy sednout. Jako zázrakem jsem však toto období přežila jen s několika úrazy bez trvalých fyzických následků.

Nicméně se tyto nešťastné zážitky odrážely i v mé další spolupráci s koňmi. Nebyla jsem schopna koním důvěřovat, soustavně jsem čekala nějakou zradu, čímž jsem je jen podporovala v nevypočitatelném chování. Teprve Filipovi koně mě naučili, co znamená důvěra. Vanitas a Talant, mí úžasní koňští páni profesoři, byli první, které jsem nepodezírala, že by mi chtěli ublížit nebo se mě při první příležitosti zbavit. S nimi mi byl poprvé dopřán ten úžasný osvobozující pocit, který prožíváme, když se nám podaří zbavit strachu.

Dalším zásadním zlomem v historii mých jezdeckých obav bylo seznámení s Bon Voyagem. Jeho temperament mě děsil, stejně tak jeho síla, výbušnost a odhodlání prosadit si vlastní názor. Připadala jsem si proti němu zcela bezmocná a on se v mém strachu vyžíval. Bavilo ho mě děsit a užíval si bezmoc, kterou ve mně vyvolával. Na mé požadavky odpovídal hrozbami, před kterými jsem ustupovala a nechávala ho prosadit si svou. Nikdy mi nijak neublížil, ani mě neshodil, ač k tomu měl milion příležitostí a nebyl by to pro něj sebemenší problém. Byl jen odhodlán udělit mi lekci, a to se mu podařilo.

Dlouhou dobu trvalo, než jsem pochopila, že přiznat si svůj strach je jedinou cestou k úspěchu. Přestala jsem se pouštět do předem prohraných bojů, přestala jsem Bon Voyageovi vyhrožovat, protože jsem své hrozby stejně nikdy nedokázala uskutečnit a jen jsem se ztrapňovala. Vydala jsem se oklikou, přes získání jeho pozornosti a důvěry prostřednictvím her ze země.

Nutno říci, že Filip se na mé počínání nedíval úplně s nadšením. Byl by býval raději, kdybych v sobě našla dost odvahy se Bon Voyageovým výhružkám postavit čelem, čímž bych si vybojovala jeho uznání. Ale já toho nebyla schopna. Můj strach byl příliš velký a snaha o převzetí velení končila vždy fiaskem. Proto jsem zvolila strategii nejmenšího odporu.

Bon Voyage mě postupem času vzal na milost. Náš vztah pro vnějšího pozorovatele musel působit velmi komicky. Měli jsme se rádi, respektovali jsme se, Bonbon předstíral, že mě poslouchá, ale když přišlo na lámání chleba, často jsem mu ustoupila a nechala ho, aby si prosadil svou. Byl to pro mě jediný přijatelný způsob, jak s ním vycházet ke vzájemné spokojenosti.

Bon Voyage si mě čas od času prověřil. Třeba když jsme si hráli ze země ve volnosti, rozcválal se plnou rychlostí přes celou jízdárnu směrem na mě, aby otestoval, jestli mu uhnu z cesty. Několik centimetrů přede mnou se zastavil, postavil se na zadní, pak vyskočil vysoko do vzduchu, vykopl zadními a po dopadu na zem se znovu postavil na zadní a za hlasitého frkání s hlavou v nebeských výšinách mě po očku pozoroval, jak zareaguji. V té době už byl náš vztah na takové úrovni, že jsem věděla, že se mi nic nestane, a proto jsem stála bez hnutí a dokonce jsem se začala jeho dramatickému výstupu nahlas smát. Kdybych uskočila či ukázala strach, zase bych v jeho očích výrazně klesla. Takhle se na mě díval s určitou dávkou hrdosti, že jsem testem prošla.

Neumím snad ani slovy popsat, jak úžasný byl pocit se na Bon Voyageovi projíždět po otevřených loukách beze strachu. Čím více jsem se ho snažila držet a ovládat, tím více zlobil a strašil mě. Když jsem mu dopřála volnost, přestala ho otravovat udidlem a svou nedůvěrou, pookřál a byl hodný a klidný.

Časem jsem s ním začala po Filipově vzoru vyrážet ven bez udidla, bez otěží a bez uždění. Vzhledem k naší historii a k mým dřívějším obavám to byl pro mě neskutečný přerod. Naše dohoda o neútočení, která spočívala v tom, že já Bon Voyage nebudu moc obtěžovat a on mě bude tolerovat a předstírat poslušnost, fungovala perfektně. Čas od času mi nezapomněl připomenout, kdo je pánem situace, ale pro mě bylo nejdůležitější, že jsem mu plně důvěřovala.

Byla to neocenitelná zkušenost. I v mém osobním životě jsem byla poznamenána svou soustavnou snahou mít vše pod kontrolou, tvářit se za každou cenu statečně a hlavně okolí nepřiznat, že se bojím. Bon Voyage mě z toho vyléčil. Zjistila jsem, že přiznat nejen svému okolí, ale především sobě, že mám strach, není zbabělost či slabost, ale právě naopak. Přiznat si strach je jediná možnost, jak s ním začít účinně bojovat. A po takovéto sebereflexi nastává osvobozující pocit uvolnění.

Koně jsou na emoci strachu nesmírně citliví. Na včasném vyhodnocení nebezpečí v divočině závisí jejich přežití. Jako stádoví tvorové jsou navíc extrémně vnímaví k emocím ostatních členů společenství. Pokud jeden člen stáda zareaguje panicky anebo vykazuje známky strachu či stresu, neuvěřitelně rychlou řetězovou reakcí se vlna paniky šíří mezi ostatní jedince. Koně se tedy polekají a dají se na útěk, aniž by vlastně tušili, co prvního z nich vyděsilo. Na podrobnou analýzu situace je čas, až když se ocitnou v bezpečí.

Stejně tak funguje přenos emocí i z člověka na koně. Kůň okamžitě vycítí z jezdce nervozitu či strach a přebírá tyto emoce za své vlastní. V tomto ohledu jsou koně, kteří se strachem jezdců baví jako Bon Voyage spíše výjimkou, jedná se o extrémně psychicky silné a sebevědomé jedince. Koně bázlivých jezdců mají tendenci k lekavosti, nervozitě a neklidu, čímž jen podporují obavy jezdce a roztáčí se spirála strachu, kterou se jezdci často snaží neúspěšně přerušit křikem, vztekem a trestáním koně, což danou situaci jen zhoršuje.

Vyděšené jezdce poznáme velmi snadno. Na jízdárně vyžadují hrobový klid a ticho, trvají na odstranění všech potenciálně rušivých podnětů, okřikují ostatní jezdce, že jezdí nebezpečně, stále se odvolávají na to, že mají bojácné koně a hlasitě je vyzívají k tomu, ať se nebojí. Ideálně s hysterickou fistulí křičí na koně tradiční „Tak už se zklidni!!!“ a diví se, že se kůň neuklidní.

Co však osobně vnímám jako nejnebezpečnější druh strachu, je strach člověka z toho, že někdo jiný zjistí, že dotyčný má strach. Touto komplikovanou konstrukcí chci naznačit, že nejagresivnější jedinci, ať už ve světě koňském či běžném, nebývají ti odvážní, naopak. Nejokatěji svoji sílu manifestují ti, kteří se nejvíce bojí. A ještě více než samotný předmět jejich hrůzy je děsí představa, že někdo zjistí, že nejsou tak stateční, jak se tváří. Ztratili by totiž svoji image, svůj (zpravidla umělý a falešný) společenský status. Z těchto jedinců se ve společnosti rekrutují šikanující násilníci, kteří svoji slabost skrývají za agresi.

Stejně tomu je ve světě jezdeckém. Jezdci, kteří manifestují svou sílu a odvahu, používají násilné metody a brutální pomůcky přes svou drsnou tvář jen sdělují světu, že mají strach. Jejich koně se pak dostávají do velmi nešťastné situace. Musejí čelit brutalitě a násilí a přitom z jezdce cítí obavy a paniku. To jen prohlubuje jejich zoufalství, dle čehož pochopitelně i reagují. Tito koně jsou pak svými jezdci označováni za nezvladatelné a nebezpečné, čímž si tito opět obhajují používání většího násilí a drsnějších pomůcek.

 

Jak tedy bojovat se strachem? V první fázi je především nutné své obavy rozeznat, pojmenovat, přiznat sám sobě. Bát se je přirozené a není důvod se za svůj strach stydět. Mezi jezdci je tradičně strach vnímán jako něco opovrženíhodného. V mnohých stájích je i přilba na hlavě přijímána s posměchem, jakožto pomůcka pro začátečníky a strašpytly. Jezdci toužící začlenit se do kolektivu proto své obavy schovávají a přilby odhazují, čímž zcela zbytečně ohrožují své životy.

Demonstrativním popíráním vlastního strachu vzniká zásadní rozpor mezi informací, kterou vysíláme navenek, a našimi skutečnými prožitky. K těmto disharmoniím mezi prožívaným a manifestovaným jsou koně velmi vnímaví a lidem, ze kterých toto napětí cítí, se raději vyhýbají. Jsou-li však nuceni pobývat v jejich blízkosti a spolupracovat s nimi, bývají nervóznější a neklidnější, než je jim vlastní. Tím ještě více stresují své vyděšené jezdce a bludný kruh se nám uzavírá.

Existuje mnoho strategií, jak čelit vlastnímu strachu – od útoku až k úniku. Osobně mi vyhovuje cesta delší, avšak poklidnější. Tedy postupovat pomalu, nepřemáhat se násilně, ale posouvat své hranice až ve chvíli, když se cítím skutečně připravena. Stejným způsobem pracuji i se svými svěřenci, ač je pochopitelně nutné přistupovat ke každé osobnosti individuálně.

Obvykle začínáme od požadavků, které nečiní jezdcům problém a jsou si v nich jisti. To lze (a je vhodné) použít jako odrazový můstek a zároveň jako základnu, kam se můžeme v případě potřeby uchýlit, uklidnit situaci a znovu získat jistotu. Hranice toho, co je pro každého jezdce příjemné a co pociťuje jako bezpečné, se liší. Pro někoho to může být krok na volné otěži, pro někoho pouhé vedení koně ze země.

Další, náročnější požadavky přidáváme postupně, zcela dle rytmu jezdce. Pokud se necítí komfortně, nemá, dle mého názoru, hlubšího smyslu ho do postupu nutit. Spíše by tím došlo k jeho zablokování či ztrátě důvěry v trenéra, zvláště pak přihodí-li se při překročení těchto hranic nějaký konflikt mezi jezdcem a koněm. Právě trenér by měl být oním pevným bodem, ke kterému se jezdec může s důvěrou obrátit a u kterého zpočátku může hledat oporu a bezpečí, než se je naučí nacházet sám v sobě.

Pracuji-li se svými žáky na překonávání strachu, snažím se zejména o to, aby plně rozuměli mým požadavkům a aby byli seznámeni s pomyslným plánem postupu. O situaci, která u nich vyvolává obavy, si nejprve promluvíme, probereme, co jim činí potíže, a vysvětlíme si, jak předcházet případným konfliktům, které by mohly nastat. Následuje povzbuzení jezdce a první pokusy o splnění daného úkolu. Trenér by v této chvíli měl být schopen předvídat reakce koně i jezdce, aby celou situaci svými nároky jen nezhoršil. Podaří-li se jezdci splnit daný úkol, není ideální nutit ho okamžitě do dalšího kroku. Spíše věnujeme čas tomu, aby se tento právě poprvé zdolaný problém stal součástí jeho komfortní zóny. I v tomto ohledu je lepší nedotrénovat než přetrénovat.

Pokud nemáme trenéra, ve kterém bychom mohli hledat při překonávání svých strachů oporu, musíme být oporou sami sobě již od počátku. Není to nemožné a pro mnoho jezdců je dokonce jednodušší potýkat se pouze sám se sebou, bez intervence další osoby. Postup je v podstatě stejný, jen stanovování plánu a rozebírání daného problému musíme zvládnout sami.

Ze zkušenosti vím, že ideální je kombinace obojího, tedy práce s trenérem, ale i vlastní „boj“ se sebou samým. Každému však vyhovuje postup jiný a rozhodně bychom se neměli nechat vměstnat do pomyslných obecných šablon. Sami víme nejlépe, co potřebujeme, abychom se cítili dobře. Nestyďme si o to říci.

K.

Ukázka z knihy Jak se stát lepším jezdcem

Nejnovější články

Gallardův deník díl 30.

Gallardův deník díl 30.

Kde se vzal, tu se vzal, 26. 3. 2022 k nám přibyl 3letý starokladrubský valášek (z úžasného chovu JS Maneo) Sacramoso Fantastica IV-38, tedy náš Fanda. Z bezpečnostních důvodů jsme koně zase rozdělili, hřebec s poníkem zůstali v jednom výběhu a ke Gallardovi jsme...

Gallardův deník č. 29

Gallardův deník č. 29

Dívám-li se zpátky na naši společnou historii s Gallardem, převládá ve mně pocit, že jsem vždy jezdila méně, než jsem vlastně chtěla. Jako by nás stále něco brzdilo. Moje mateřské dovolené nás výrazně zpomalily téměř na 5 let, potom to byly různě (ne)sjízdné jízdárny,...

Kolik váží tvoje ego?

Kolik váží tvoje ego?

Nechce se vám číst? Poslechněte si článek v rozšířené formě jako PODCAST. Téma váhy jezdce je více než ožehavé. Diskuze na sociálních sítích bývají velmi vášnivé a plné důmyslné (a častěji nesmyslné) argumentace. Pojďme se na toto téma podívat pokud možno bez velkých...