Nuno Oliveira Reflexions on Equestrian Art (1976)
O přilnutí
Jeden z nejslavnějších autorů knih o jezdectví, James Phillis, doporučoval přivádět koně na otěž prostřednictvím přímého ohýbání krku otěžemi při maximálním vzpřímení krku a hlavy koně od samého počátku výcviku. Jednou z myšlenek, za kterými si stál ve všech svých pracích, byla tato: „Pobízej koně silně na udidlo.
“Němci také trvají na užitečnosti pobízení koně na udidlo za účelem stabilizace pozice krku a hlavy. Pouze málo koní je však pro svůj temperament, stavbu a nebo získané vady, schopno tolerovat tento systém.
Zcela souhlasím s tím, že při výcviku musí kůň, jak se obecně říká, jít na přilnutí, jakmile je o to požádán, avšak bez nátlaku. Když Baucher po mnoha letech práce porovnával své nové učení se svou původní metodou, svěřil se svému vynikajícímu žáku, generálu L´Hotte, že už nemívá tak unavené nohy jako dříve. Nazval proto svou novou metodu „ježdění v papučích.
“Na kolmici nelze jezdit každého koně. Některé lze přivést na přilnutí jen velmi obtížně. Nějaké proto, že mají špatně nasazený a stavěný krk, jehož pozice je obrácená než by měla být, jiní mají zase krk příliš krátký.
Koně s velmi krátkým a tlustým krkem nedokážou být lehcí s nosem na kolmici. Je třeba je jezdit s nosem často značně před kolmicí.Koně, kteří trpí problémy s končetinami (hlavně hlezny) a hřbetem, je také těžké přivést na přilnutí. Výcvik koně se špatným hřbetem je vždy problematický a trvá často velmi dlouho. Než takový kůň přijde na přilnutí, musí dlouho procházet přiměřenými a stupňovanými gymnastickými lekcemi, aby se jeho svaly postupně přizpůsobily požadované pozici, aniž by mu to působilo utrpení.
Vyvazovací otěže nejsou (navzdory všeobecně uznávaným názorům) spolehlivým lékem na výše zmíněné potíže. Jejich zneužívání přivede koně téměř vždy do stavu otupělosti, kdy se bude věšet do otěží a unavovat ruce jezdce.
Pokud nelze koně udržet na přilnutí jinak než silou a taháním za otěže, bude se pohybovat bez radosti, lehkosti a neuvolněně. Pokud jsou po něm následně vyžadovány živé a prodloužené chody, stanou se problémy s nesením krku snadno viditelnými, stejně jako špatná rovnováha jeho pohybu. Na místo protažení krku zvedne hlavu, začne hvězdařit a jezdec, aby ho přivedl zpět na přilnutí, začne opět tahat za otěže. Nepotrvá dlouho, než se z takového koně stane skutečný puller.
Tímto však nechci říci, že vyvazovací otěže neskýtají určité výhody, zvláště pak na začátku drezurního výcviku koně. Musí však být správně zapnuty (ani těsně, ani volně) a sloužit jen k ustanovení kontaktu. Později mohou také napomáhat k potvrzení již získaného vyklenutí krku. Vždy však musí být přiměřeně dlouhé, což by měl posuzovat jen schopný a zkušený jezdec. Obecně odporuje kůň pevné rezistenci na udidle způsobené vyvázáním více než rukám jezdce.
Nezdá se mi, že by pro koně s obráceným krkem bylo nejlepší neustálé tahání za hubu nebo vyžadování falešného shromáždění bez kmihu a rovnováhy. Nicméně právě k tomu jsou jezdci takových koní nejvíce sváděni.
Může se to zdát jako nejsnazší řešení, ale nakonec to nevede k ničemu. Pohyb koně může vypadat lehce a atraktivně ve zkrácených chodech, toto zdání se však rychle vytratí, jakmile je požádán o větší rychlost a pohyblivost.
U takových koní musí základní práce obsahovat prodlužování a variace chodů, přechody, ohýbání a gymnastická cvičení celého těla.
Působení rukou jezdce musí být co nejjemnější.
Kůň přijme skrze tato cvičení kontakt s rukou a nakonec přijde na přilnutí. V tu chvíli je třeba ho pochválit a povolit mu otěže, neboť je zbytečné ho držet v pozici, která je mu nepříjemná a kterou zatím nedokáže udržet bez napětí.
Tato práce vyžaduje neobyčejnou trpělivost. Je samozřejmé, že pro drezurní výcvik není takové koně radno vyhledávat. Cvičit je dokážou jen jezdci, kteří mají velikou trpělivost, hluboké znalosti, a jsou nadáni citem pro koně.
Jen takoví jezdci mají dost trpělivosti, aby dokázali čekat. Jen oni si uvědomují, že po dobrých lekcích přicházejí špatné. Jedině oni vědí, že svého dosáhnou pouze trpělivostí a vytrvalostí. Během špatných lekcí, které jsou s takovými koňmi zpočátku velmi časté, vede podrážděnost a síla jen ke ztrátě již dosažených pokroků.
Cit a trpělivost jsou nezbytné. Lekce musejí být krátké. Když kůň nabídne alespoň trochu, nežádejte víc a odveďte ho do stáje.
Jezdec, který snadno podléhá svému podráždění a ztrácí vládu sám nad sebou, nedokáže nic dobrého. Takoví jezdci udržují své koně silou ve vynucené pozici za každou cenu a neváhají obětovat lehkost, uvolněnost a jemnost. Dokážou však toto vynucené držení zachovat pouze v krátkých chodech. V prodloužených chodech se jejich koně takto vynucené kontrole vždy vymaní.
Koně držení a koně uvolnění
Velice lituji, že tolik jezdců není obeznámeno s knihou Extérieur et Haute Ecolenapsané kapitánem Beudantem.
Tam se lze dočíst, že úspěchu lze dosáhnout pouze uvolněním kontaktu s koňskou hubou a nikoliv držením. Jezdci, kteří své koně neustále drží, jsou bezvýznamní a nikdy nepokročí.
Jezdci, kteří dávají svým koním svobodu, jsou těmi, kdo okusí delikatesy jezdeckého umění.