Kdyby to na koni fungovalo tak, že se jednoho dne něco naučíme a dál už to umíme a jen se v tom zlepšujeme, bylo by to krásné. Všude kolem jednorožci a duhy, znáte to. Ale ono to tak nefunguje. Tedy alespoň u mě ne. Jeden den se mi něco podaří, propadnu bláhové iluzi, že už to umím, a pak to zase půl roku nejde vůbec. Dokonce nedokážu ani to, v čem jsem si už byla jistá. Najednou nejde nic. Fáze zmaru. To se mi teď stalo s nacváláváním.
Nacválávání a já, to je dlouhý a dramatický příběh. Byla jsem naučena nacválat “vytíráním” sedla a zběsilým kopáním do koně, jak se to tak na temnějších jízdárnách učívá. Panu Šandovi s Vanitasem trvalo dlouhé a dlouhé hodiny, než mě zbavili nejhorších zlozvyků a já si myslela, že už nacválávat umím. Pak přišel Bon Voyage. Toho jsem po 10 letech ježdění nebyla schopna nacválat dlouhých 5 měsíců. A to jako ani omylem. Při každém nacválávání jsem sebou hodila směrem kupředu, mohutně se předklonila, snažila se cválat místo koně a doufala, že se onen přidá. Nepřidal. Bon Voyage zuřil, já brečela, Filip kroutil hlavou a tak jsme setrvali drahný čas, než jsme se pohnuli.
Ani Gallardo nemá vůli mě v mých hluboce zakořeněných zlozvycích podporovat. Naopak. S rostoucí mírou jeho jezdeckého vzdělání už moc dobře ví, co je správně, a proto mi každou mou chybu dává pěkně sežrat. A DÍKY DÍKY DÍKY ZA TO!
Jak tedy správně nacválat? Názorů je mnoho. Ve výsledku nám kůň nacválá, když mu plivneme na ucho, je-li na to naučen. Ovšem z hlediska klasicko-drezurního říká naše teorie toto:
Snažíme se jít po přirozenosti koňského pohybu. Kůň nacválává odrazem od vnější zadní nohy, pokračuje diagonálou vnitřní zadní + vnější přední a pohyb končí vnitřní přední noha. Proto je logické, pobízet nohu odrazovou – tedy vnější zadní. Správná pobídka dle nás vypadá tak, že jezdec je narovnaný (viz DESATERO SPRÁVNÉHO SEDU), vnitřní holeň posune mírně dopředu, vnější dozadu a vnější holení pobídne koně proti srsti (ve směru pohybu). Čím menší pobídka, tím lépe. Stačí posunout jen pár milimetrů, v ideálním případě. Pobídka by měla být bez tlaku, jezdec by se neměl předklánět, dělat pohyby pánví, tuhnout… Prostě by měl jen klidně sedět v rovnováze s koněm. Často se říká, že se má zatížit vnitřní či vnější sedací kost. Toho úplně nejsem přítelem, protože tak většinou dochází k tomu, že se jezdec kamsi nakloní a vyvádí koně z rovnováhy. Osobně říkám, že ideální je sedět nad těžištěm koně a pokud už s vahou někam, tak raději dovnitř než ven. Ale opravdu jen minimalisticky.
Gallardo mě velmi pečlivě hlídá a každou mou chybu dá najevo. Níže sepíšu naše obvyklé interakce a jejich projevy, třeba v tom najdete i vás a vašeho koně. Každý kůň má totiž potenciál nás dobře trénovat. Důležitou podmínkou pro to ale je, že ho nesmíme trestat za naše chyby. V takovém případě se snaží situace domýšlet a naše chyby maskovat, aby se vyhnul trestu. Není to pak o tom, že jezdíme správně, ale o tom, že kůň se nám snaží vyhovět, aby ho to co nejméně bolelo.
Mezi mé klasické chyby patří:
– Předklánění se – při nacválání mám tendence “hodit” sebou dopředu, jakože už cválám. Gallardo okamžitě zastavuje – má pravdu, zbytečně mu zatěžuju předek a je to pro něj obtížné
– Tuhnutí – tuhnu v sedu a jdu do křeče, to stejné okamžitě začne dělat i Gallardo, kroutí se, odmítá pohyb vpřed
– Silná pobídka – občas se zapomenu a začnu pobízet příliš silně; Gallardo naznačuje kopání po holeni, kroutí se od stran, nechce jít vpřed
– Přenesení váhy dopředu – předkláním se občas i během cválání, zejména když se snažím pobízet a místo pohybu holení se začnu kývat v těle. Gallardo okamžitě zastavuje. Stačí pár deka váhy před těžiště a je schopný to zapíchnout na místě. A dobře mi tak!
– Kůň hází/třepe hlavou – příliš tvrdá ruka, moc otěže, moc řídím rukou a málo sedem
– Nechtěný kontracval – příčin může být několik, např. zatížení vnější sedací kosti, špatné sestavení koně, nešikovná pobídka, křivost jezdce. Asi nejčastější chybou bývá, že jezdec nechá koně vypadnout po pleci ven. Často se snaží podpořit nacválání na správnou nohu tahem za vnitřní otěž. Tím kůň jen ohne hlavu/krk dovnitř, ale plece vypadnou ven a kůň naskakuje do kontracvalu. (Proto je dobré se před nacváláním ujistit, že kůň je zlehka v pozici “plec před sebe.”)
Je to depresivní, když si člověk všechny své chyby uvědomuje. Ale jen díky tomu, se může posunout dát. Mnohdy mě také v první chvíli napadne, co ten kůň dělá, proč mě zlobí a neposlouchá. Zamyslím-li se však, dostanu okamžitou informaci o tom, co je špatně. Kůň je náš nejlepší a nejupřímnější trenér.
K.
