Jsou to koně, nejsou z cukru. Podívej, jak po sobě kopou ve výběhu. Celý den stojí a žerou, tak to chvíli vydrží. Takhle se to dělalo vždycky. Tohle učí ten a ten horseman, je to přirozená komunikace, má spoustu sledujících. Lidem to funguje. Vyhrávají tak závody. Jejich kůň vypadá hůř a soutěží. On si zvykne. Nesmíš mu ustupovat.
Snažím se mít pochopení, pro tyhle lidi a názory. Nesouhlasím, ale chápu, Taky jsem to neviděla, taky jsem to nechápala. Taky mi to fungovalo a sakra dobře. Odmítne – zatlačíš víc. Když umíš tlačit šikovně, vnější pozorovatel si ani nevšimne, že jsi použila sílu. A víš co je na tom nelepší? Že ani ty sama si neuvědomíš, že jsi na žádost reagovala odmítnutím a zvýšením tlaku. Dokonce si myslíš, že to bylo jemně. Protože ty koně přece nebiješ. Nekopeš, nemáš šporny ani vyvazováky. Nemáš ani udidlo. A přesto to může být příliš.
Příliš pro koho? Pro diváky stojící okolo? Ne. Pro rozhodčí? Ne. Pro sledující? Ne. Pro tebe? Vůbec ne. Pro koně? Tisíckrát přes čáru.Co se to s námi stalo? Proč se tak chováme a proč to nevidíme? Stačí nahlédnout do našich životů.
Podívej se, co nosíš za boty. Mají tvoje boty tvar nohy, nebo tvoje noha tvar boty? Nacpali tě do úzkých bot a ty si v nich celý život ničíš chodidla. Sama si je kupuješ. Taková základní věc, která nás drží na nohou. A už tady fatálně selháváme. Díky za cennou lekci, moje milované barefooty.
Necítíme sebe. Žijeme v bublině iluzí a strachů a se zakrytýma očima kličkujeme mezi našimi traumaty. Mít pod kontrolou, držet, hlavně nepouštět. Když to bolí, přidej tlak. Dokud tělo funguje.
Nezvládáme sami sebe a tak se uspokojujeme kontrolou ostatních. Koně jsou skvělá volba. Každý jejich ústupek a projev poslušnosti našemu egu potvrzuje, že nás někdo bere vážně. Aspoň někdo.
Ale za jakou cenu?
Je čas se probrat. Postavit se tomu čelem a rozbít paradigmata, na kterých jezdectví stojí. Zejména to, že pokud kůň vyjádří svůj názor, znamená to neschopnost jezdce.
A TO JAKO POKAŽDÉ, KDYŽ TI ŘEKNE NE, VŠEHO NECHÁŠ A VYHOVÍŠ MU?
To snad ne!? Zbláznila ses!? Kůň musí poslechnout, vždycky! Na co je jinak máme? Aby se pásli ve výběhu? To jako když řekne, že ne, ho nechám stát? Co když řekne ne pokaždé když za ním přijdu? Takže ho jako naučím mi odporovat? Pak už nebude chtít dělat nikdy nic. Hysterický slečinky, co mají koně místo plyšáků.
Tolik strachu z koňského NE. Může mi prosím někdo ukázat dekret od Boha, ve kterém se píše, že koně byli stvořeni, aby se lidi mohli bavit ježděním na jejich hřbetech? Že jsou tu pro lidi a jejich nápady. Aby jim sloužili, aby jim otročili. Stačí mi i úředně ověřená kopie, díky.
Nechápu, proč se za kodifikovaný standard považuje, že kůň NESMÍ říct NE. Dokud souhlasí a koná, jsme spokojeni. Jakmile projeví nesouhlas, následuje trest. Vypilování tréninkové strategie, přidání pomůcek a udělátek. NE prostě není přijatelná odpověď. NE koně v jezdeckém světě, jak ho známe, znamená, že jezdec udělal chybu, je slabý, nezkušený, nemá respekt.
Trenéři se předhánějí s kurzy komunikace s koňmi, jejichž výstupem má být jediné: naučit koně, že odpor se netoleruje. Až sem jsme to dotáhli, páni tvorstva. K dokonalosti leštíme strategie na potlačení toho posledního živého, co v koních je: vlastní názor.
Proč kůň nesmí odmítnout práci? Proč nesmí ukázat strach nebo nejistotu? Proč nesmí projevit bolest a nepohodlí?
Protože pak se naše iluze kontroly bortí jako domeček z karet. Koňské NE je odmítnutí. Odmítnutí našeho ega. Odmítnutí naší snahy (“Tak já tě platím a ty nechceš?”), naší náklonnosti (“tak já tě miluju a ty nepřijdeš?”), naší jistoty (“když mě neposlechneš ani ty, tak kdo?”).
V lidském managementu je mnoho situací, kdy potřebujeme, aby koně poslechli. Musí respektovat náš osobní prostor a naše bezpečí, musí nastoupit do vozíku, musí strpět ošetření, musí stát u kování, někteří musí vozit jezdce, aby svému majiteli vydělali na živobytí. Tady je bohužel prostor pro koňský názor značně omezen, ale při správné výchově a dobrých podmínkách je to pro koně do určité míry důstojně snesitelné.
Daleko častěji se ale dostáváme do situací, kdy koni můžeme bezpečně dovolit se projevit. Vyjádřit se. Říct NE, i když to naše ego bolí. Odmítnout sedlo či uzdečku, odmítnout práci. Když se totiž otřepeme ze šoku, že kůň nedělá to, co chceme, můžeme se konečně zamyslet nad tím PROČ. A to změnit.
Koňské NE není vypočítavost ani strategie. Je to čistá informace o jeho pocitech. Když si ji zvládneme vyslechnout, zjistíme, co můžeme změnit a zlepšit. Co koně bolí, co se mu nelíbí, přijít na to, proč s námi nechce být. Změnit trénink, změnit sebe – k lepšímu.
Koňské NE není prohra, ale výzva. Možná znamená, že si nějakou dobu zajezdíme méně, ale zároveň nám otevírá nový vesmír – ten, kde koně uslyšíme. Ten, ve kterém zažijeme spolupráci s koněm, který skutečně chce, ne s koněm, který nemá jinou volbu.
Ano, jsem si vědoma, že tato strategie není kompatibilní s jezdectvím, jak ho známe dnes. Řeknu vám tajemství – s jezdectvím, jak ho známe dnes, nejsou kompatibilní ani koně.
A já už také ne.
K.
