fbpx
Desatero správného sedu
23 Čvc, 2016 |

Správný sed je ten nejzákladnější základ, bez kterého se v jezdectví neobejdeme. Tedy alespoň bychom neměli, v zájmu našeho jezdeckého umění, v zájmu jezdecké kultury, ale především v zájmu (nejen) zdraví našeho koně. Dovolila jsem si sepsat jezdecké desatero, které se snažím svým jezdcům dostat do krve dříve, než vůbec dostanou šanci chtít něco po koni. Protože pokud nesedíme správně, nemáme nárok cokoliv žádat od našeho koně. A když již víme jak na to, je naší svatou povinností si na svůj sed neustále myslet, pořád se porovnávat a před každým pokynem, který vydáváme ke svému koni, nejdříve srovnat sami sebe.

Prosím, berte v potaz, že v pro únosnou délku článku jsem nutně musela zjednodušovat a zkracovat. Správný sed je námět na tisíce stran odborných knih, protože má neskutečně mnoho pravidel a nuancí. Přesto se domnívám, že níže sepsané zásady jsou obecným základem, od kterého je možné se odrazit. Vycházíme z pravidel klasického drezurního sedu (dle Xenofonta, Podhajského, Oliveiry, Kottase atp.), nicméně tato pravidla jsou obecně platná pro všechny jezdecké disciplíny, snad s výjimkou dostihů.

1. Co nejdelší

Jezdec by se měl učinit co možná nejdelším. Temeno hlavy by mělo směřovat přímo k nebi, zatímco nohy by se měly pomyslně opírat o zem. Už jen tímto „natažením se,“ uvědoměním si této pozice, se velmi přiblížíme ideálnímu sedu. K procvičení tohoto pocitu pomáhá vytáhnout natažené ruce nad sebe, resp. vzpažit tak, že se snažíme dosáhnout co nejvýše. Pak jen pomalu spustit ruce dolů, ale pocit dlouhého těla si zachovat.

Jezdec sedí vždy rovně, kolmo ke koni.

2. Tři opěrné body

Je obecně známo, že nejstabilnější je předmět stojící na třech bodech. Tyto tři body máme k dispozici i my – jsou jimi dvě sedací kosti a kost stydká. Je nutné, abychom seděli na všech těchto bodech rovnoměrně, tedy aby všechny tři body byly stejně zatíženy. Pokud sedíme více na sedacích kostech, budeme se zaklánět, zatímco více váhy na kosti stydké směřuje k předklonu.

Philippe Karl a jeho učebnicový sed (www.philippe-karl.com)

Taktéž je důležité kontrolovat si, zda nesedíme příliš vzadu v sedle. Pokud se opíráme hýžděmi o zadní rozsochu sedla, tlačíme koni sedlovými polštáři do beder a takovýmto dlouhodobým ježděním mu hřbet nevratně poškozujeme. Zejména to platí o vysedávání s dosedáváním na zadní rozsochu. (Pokud se domníváte, že vás se tento nešvar rozhodně netýká, nechte se někým natočit či nafotit, možná budete překvapeni.)

 

3. Ramena dozadu, hrudní kost nahoru

Rameny dozadu mám na mysli především zapojení mezilopatkových svalů. Spousta mých trénujících na pokyn „ramena dozadu“ zareaguje jen záklonem s rameny svěšenými vpřed. Při správném provedení mezilopatkovými svaly přitáhneme ramena k sobě. (To je velice užitečné i v běžném životě, protože valná většina děvčat dnes chodí nahrbená, což opravdu nevypadá dobře. Zapojení mezilopatkových svalů je proto vhodné a dokonce žádoucí trénovat v průběhu celého dne.)

mistr Nuno Oliveira

Hrudní kost by měla směřovat přímo vzhůru. Tím, že se budeme snažit o dosažení pocitu, jako by nás někdo za hrudní kost pověsil na hák, dosáhneme ještě intenzivnějšího narovnání trupu, aniž bychom měli tendenci se zaklánět.

Břicho by mělo zůstat uvolněné, bez napětí, abychom byli schopni do břicha uvolněně dýchat. Uvolnění břicha je taktéž důležité proto, že břišní a zádové svaly jsou antagonisté, tedy působí proti sobě. Když stáhneme břicho, uvolníme záda, když napneme záda, uvolníme břicho. Obojí najednou lze zapojit pouze s využitím značného napětí, někdy až křeče, a to rozhodně v sedle není žádoucí. Korektní sed vyžaduje především aktivní zádové svalstvo, proto je nutné břicho nenapínat, ale volně do něj dýchat.

Břišní svaly pak potřebujeme mít sice bez křeče, ale v mírném napětí, které nám pomůže udržet vzpřímenou pozici a zároveň zabrání prohýbání se v bedrech. Pokud znáte cvičení založené na principu SM systému, hovoříme přesně o pozici těla v základním cviku, resp. základní pozici. Pokud SM systém neznáte, velmi doporučuji to napravit. Minimálně v sedle může neuvěřitelně pomoci.

4. Ucho – rameno – kyčel – pata jsou v jedné rovině

Pokud bychom narýsovali kolmici k zemi, měli by ucho, rameno, kyčel a pata ležet na této kolmici. Tímto jednoduchým způsobem se dokážeme účinně zkontrolovat sami a měli bychom tak činit často. Zabráníme tak nevhodnému předklánění, zaklánění či „záchodovému“ posazení na koni. Již filosof Xenofón ve svém díle uvádí, že jezdec by měl na koni sedět stejně, jako když stojí pevně rozkročen na zemi. Vyzkoušíme-li si to, ověříme si geniálnost této myšlenky. Stačí jen lehký předklon a padáme za nosem, při lehkém záklonu se zase kácíme vzad.

5. Nohy z kyčle dozadu

Pokud jezdci ujíždí často nohy dopředu, pouhé zanožení lýtek nepomůže. Je třeba upravit pozici celých nohou, tedy posunout celou nohu již od kyčle vzad. Zjednodušeně řečeno dát celou nohu (již od kyčle) od koně a celou ji opět přiložit, jen o kousek více dozadu. Přirozeně tím dojde i k lehkému překlopení pánve směrem vpřed a měli bychom ideálně cítit rovnoměrné zatížení všech tří bodů (viz bod č. 2). Pánev by neměla být ani příliš podsazená, ani vyšpulená vzad.

6. Špičky ke koni, lokty k tělu

Nohy jezdce by měly vždy směřovat uvolněně dolů, jako kdyby se jimi jezdec chtěl opřít o zem. Tento pocit napomáhá stabilizaci sedu a pomůžeme si tak i zachovat nohy bez napětí. Protože jakmile se jezdec chytí stehny a koleny, nohy ze třmenů automaticky vypadávají. Třmen by se měl nacházet v nejširším místě chodidla. Jezdec dává do třmenu zlehka váhu, ne však natolik, aby se ve třmenech vzpíral a bránil se tím pohybu koně. Špičky směřují ke koni, holeň – resp. vnitřní strana lýtka – by měla být stále přiložena ke koni. Pocitově se snažíme dotknout se vnitřními hranami bot (palcová strana) pod břichem koně. Zpočátku to může vypadat naprosto neproveditelně, ale po pár měsících tréninku se výsledky dostaví.

Lokty patří k tělu, otěže jsou prodloužením předloktí, od loktů jezdce až po udidlo jest přímka. Jezdec si nese ruce nad kohoutkem koně, vedle sebe, nedává ruce do stran a netahá si je do klína. Pouze pokud jezdec nese otěže nad kohoutkem koně a působí s nimi jen směrem nahoru, nedochází k tlačení udidla na jazyk koně. Otěže tedy můžeme pouze s lehkými vibracemi přizvedávat vzhůru, směrem na hrudní kost. Platí to o všech obratech, laterálních cvicích, piruetách, skocích, v terénu, prostě vždy. Lokty u těla jsou také dobrou pomůckou, díky které si zkontrolujeme, zda nesedíme křivě. Dotkneme-li se lokty svých boků, měli bychom je cítit ve stejné výšce. Není-li tomu tak, sedíme pravděpodobně křivě s jedním bokem „vpadlým“ do strany.

7. Pobízet „holení“

V Čechách se poněkud nešťastně vžil pro pobízení výraz „holení“ na místo „lýtkem.“ Je logické, že pobízet holení v pravém smyslu slova by zvládla tak možná primabalerína Bolšovo těatru. Jezdec pobízí koně lýtkem, rozhodně ho však nepobízí patami. Pobízení patami je necitlivé, nepěkné, neefektivní, vede k vytahování paty směrem nahoru a všemožnému okopávání a pošťuchování koně, kterého jen otupuje. Paty musí vždy směřovat dolů, při pobídce je nezvedáme, protože pobízí lýtko, kterému se v takovou chvíli ale paradoxně říká holeň. Pobídku vedeme minimalistickým posunem lýtka proti srsti koně (ve směru pohybu koně).

8. Nedržet se – rovnováha v břiše

Chceme-li na koni opravdu dobře sedět, mít skutečně nezávislý sed a možnost působit minimalistickými přesnými pobídkami, nesmíme se na koni držet. Ani koleny, ani stehny, prostě ničím. I mě kdysi učili, že se musím hlavně držet nohama a dlouho mi trvalo, než se mi podařilo uvěřit, že na koňském hřbetě zůstanu, jen pokud se uvolním a budu sedět ve správné rovnováze. Dodržíme-li všechny předchozí body, tento bod už by pro nás neměl být problematický, protože již ve správné pozici jsme. Teď jde jen o to, zůstat v ní, aniž abychom měli tendence se jakkoliv chytat koně. Když máme sedlo, ještě se možná nohama udržíme, ovšem bez sedla při jakémkoliv našem ztuhnutí okamžitě vyjedeme nad koně a ztrácíme rovnováhu. Proto je ideální si správný sed hojně trénovat bez sedla, i když pravda je někdy krutá.

Rovnováhu na koňském hřbetě neudržíme silou, ale posazením se do správné pozice, na tři opěrné body, s hlavou mířící vysoko a patami nízko. Rovnováhu pak hledáme v břiše, stejně jako při cvičení jógy nebo když kráčíme po kladině. Pokud se přistihneme, že se chytáme nohama, zastavíme, uvolníme se a začneme znovu. Platí to o všech chodech, tedy i o klusu a cvalu. Pokud se držíme nohama, tuhneme, tuhne pod námi i náš kůň a pak je vše již jen souboj svalů a nikoliv společný tanec. je třeba se uvolnit, dýchat, držet správnou pozici a nevzdávat se, když to nepůjde hned.

Trénink správného sedu na lonži pod vedením Julianne Weinberg-Lessing

Mé zásadní rady pro nalezení rovnováhy zní – rovnováha je v břiše, pokud ztrácíte balanc, opřete se nohama o zem. A hlavně: Když se držíš, nesedíš!

9. Nedělat pohyby

V sedle sedíme co nejklidněji, nevrtíme se, nesnažíme se přehnaně kopírovat koňský pohyb a hlavně nevytíráme sedlo. Nejen, že to komicky vypadá, ještě tím koně zbytečně rušíme, vyvádíme ho z rovnováhy a navíc mu tím namáháme hřbet. Představme si, že máme na zádech batoh. Nesl by se nám lépe batoh, který by se stále vrtěl v domnění, že sleduje náš pohyb, nebo batoh, který by na našich zádech spočíval klidně a pevně? Snažme se sedět v dobré pozici, pevně, ale přesto uvolněně, a nevytvářejme žádný pohyb. Jen tak budeme koni snesitelným břemenem.

No každý jsme nějak začínal…Alespoň mám materiál pro demonstrování velmi běžných tragických jezdeckých chyb – ramena vepředu, ale především stažené břicho a z toho vyplývající prohnutá záda. Navíc snaha kopírovat koňský pohyb ve cvalu (ANO, takhle hrozně to vypadá!!!), neudržení pozice nohou (špatně celé už od kyčle), prostě tudy ne, přátelé!

A takhle by to mělo vypadat – jezdec sedí pořád stejně – v zastavení, kroku, klusu, cvalu.. stále stejná stabilní pozice, pouze odpružuje pohyb koně.

10. Pružnost, pevnost, koordinace

Pokud se nám již podaří dostat se do správné pozice, čeká nás úkol neméně těžký, ne-li těžší – tuto pozici si udržet. Podaří se nám to pouze na základě intenzivního soustředění se na vlastní tělo a při vytrénované schopnosti zkoordinovat se. Je nutné sedět pevně, přesto však zachovat tělu pružnost a rovněž uvolněnost rozličných svalových skupin. Jezdec se musí naučit působit pouze určitými svaly a nezatínat přitom svaly jiné, což je opravdu velmi náročné. Přesto tento boj se sebou samým stojí za to, protože jen pokud dokážeme ovládat sami sebe, máme nárok snažit se ovládat tělo koně.

Přeji hodně sil, zdaru a dobré vůle!

K.

Desatero pro správný sed dle Nechsenest.cz:

  1. Co nejdelší
  2. Tři opěrné body
  3. Ramena dozadu, hrudní kost nahoru
  4. Ucho – rameno – kyčel – pata jsou v jedné rovině
  5. Nohy z kyčle dozadu
  6. Špičky ke koni, lokty k tělu
  7. Pobízet „holení“
  8. Nedržet se
  9. Nedělat pohyby
  10. Pružnost, pevnost, koordinace

Doporučená literatura o správném sedu: