Dojmy z Vysoké španělské školy ve Vídni

 Letošní narozeniny mě čekalo velmi příjemné překvapení. U čokoládového dortu ležela obálka se vstupenkou na představení Vysoké španělské školy ve Vídni. Pro milovníka klasické drezury jeden z nejlepších možných dárků! 22.12. byl onen šťastný den, kdy jsme se do Vídně vypravili. Jela jsem tam natěšená a odjížděla nadšená a plná dojmů. Ráda bych vám je teď zprostředkovala, ač je to téměř nemožné 🙂 Mé historii milující srdce zaplesalo hned, jakmile jsem byla uvedena na místo. Seděla jsem v přízemí, v úrovni jízdárny, přímo proti vchodu, téměř na středu krátké stěny, takže jsem měla dobrý rozhled a koně kroužili pár metrů ode mě. Jízdárna je nádherná, připomíná velké rytířské sály, pouze s tím rozdílem, že na podlaze není naleštěná podlaha, ale kvalitní jízdárenský povrch. Nízko nad zemí byly zavěšeny tři obrovské křišťálové lustry, které se s počátkem představení vznesly až ke stropu a z romantického přítmí se sál proměnil v ideálně osvícený prostor. K tomu hraje klasická hudba a – ač ještě koně ani nevidíte – jste dojati 🙂 Musím konstatovat, že hra světel je skvěle propracovaná během celého představení a významně podporuje celkový dojem. Nejedná se však o nějakou zběsilou světelnou show, jemné, téměř něžné osvětlení si pohrává s prostorem a zdůrazňuje různé aspekty toho úžasného místa.

 Jako první do jízdárny nakráčeli čtyř až šesti letí hřebci. Z hlediska atraktivity pro laiky asi žádný zázrak, já však byla zcela unešena. Hřebci byli prezentováni „pouze“ v kroku, klusu a cvalu, nejtěžší cvik, co předvedli, byl velký kruh. Přesto mě naprosto uchvátil jejich pohyb. Zejména v klusu jsem se zcela nekontrolovatelně přihlouple usmívala, protože vidět dnes tak uvolněně a korektně pohybující se mladé koně, to je malý zázrak. Nepředváděli žádné oslnivé chody, nekopali se do čumáků ani se nepřekračovali o metr, ale nádherně pružili, pohybovali se v pravidelném rytmu a ještě do toho občas zazlobili, což mi přišlo velmi sympatické. Nešlo o žádné vystresované zlomené chudáčky, ale o sebevědomé dospívající hřebce, co se nestydí občas neuposlechnout nebo si poskočit, na což jejich jezdci reagovali zcela klidně a usměrňovali je naprosto odpovídajícím způsobem. 

Jediné, co bych snad jezdcům vyčetla, bylo, že se koně až příliš často dostávali za kolmice. Nebyli tam však drženi a jednalo se spíše o chybu nestabilního přilnutí, alespoň doufám. Šlo jen o několik centimetrů, ale přesto bych si představovala, aby byli radši o těch několik centimetrů před kolmicí, než za ní. Všichni hřebci byli ježděni na roubíkových udidlech, žvýkali a vypadali velice spokojeně.Jejich vystoupení pro mě bylo velmi inspirující. Bylo zřetelně poznat, který kůň je mladší a který starší, a to nejen podle barvy, ale zejména podle kvality rovnováhy, ve které se pohyboval. To mě jen utvrdilo v myšlence, že dokud Gallardo nebude klusat ve stejné rovnováze, kmihu a rytmu, nebudu ho v klusu učit žádné cviky. V práci na dvou stopách budeme pokračovat pouze v kroku. 

Druzí vystupovali již zkušení a přiježdění sněhově bílí hřebci. Vedl je však tmavě hnědý lipicán, který na zádech hrdě nesl Oberbereitera (tedy „šéfjezdce“), aby připomínal, že lipicáni se chovali ve více barvách, ačkoliv do Vídně se dostanou pouze ti bílí.Koně s plným uzděním, tedy pákou a stihlem byli vedeni v klasickém poměru otěží 3:1 a předváděli veškeré cviky haute école od piaffe, přes pasáž, přeskoků, cvalových piruet až k práci na dvou stopách. Všichni koně se pohybovali uvolněně, v rytmu, v korektním rámci a spolehlivě předváděli cviky bez známek napětí. I tito hřebci si však dovolovali lehké protesty, pokud se jim něco nelíbilo a nestyděli se občas si poskočit, případně předstírat, že je vyděsil potlesk. Ačkoliv by se dnešní drezurní rozhodčí asi otřepávali děsem, že si i takto přiježdění koně dovolili dělat chyby, já to považuji za známku toho, že tito koně jsou stále ještě nezlomenými, komunikujícími živými bytostmi a ne strojově naučenými zmučenými roboty, které tak často vidíme na drezurních závodech. Mezi jezdci a koňmi soustavně probíhala komunikace a diskuze, vedoucí nakonec vždy ke shodě a ke korektnímu předvedení cviku. Když už se jezdci uchýlili k trestu, vždy to byl trest přiměřený, krátký, důrazný, okamžitý a pak klidně pokračovali dál ve vzájemné harmonii. Přesně dle myšlenky klasických nauk. Jezdci ve Vídni nepoužívají drezurní bičíky, místo toho jezdí s proutky. Ač to může být překvapivé, proutek je vskutku daleko vhodnější, už jen proto, že pokud by se jezdec nepřiměřeně rozčílil, proutek o koně snadno zlomí a tím trestání skončí. Proutek však také lépe pruží a je rozhodně jemnější pomůckou než tušírka.Rozhodně bych také vyzdvihla, jak jezdci ukázkově projíždí rohy 🙂 

Třetí část programu patřila tomu nejobtížnějšímu, co drezurní koně mohou zvládnout – nadzemním cvikům. Do jízdárny vstoupili čtyři bílí hřebci. Dva z nich nesli na zádech jezdce, kteří pro tyto cviky/skoky využívají tradičně sedla bez třmenů. Třetí kůň byl doprovázen svým jezdcem ze země a čtvrtý kůň měl průvodce hned dva, jednoho u hlavy a druhým byl lonžér. Jízdárnu osvítily dva kužely světla, do kterých koně vstupovali, když předváděli učebnicové piafy, nízoučké levády, parádní kaprioly či vysoké kurbety. Koně demonstrovali svou sílu i schopnost velkého soustředění, bylo to prostě nádherné. Po předvedení cviku jezdci pracující ze země koně vždy uklidili do rohu, kde dostali pochvalu a odměnu. Po tomto fantastickém vystoupení následovalo lehké zklidnění v podání kuru jednoho hřebce, kterého jeho jezdec vedl pouze na páce, avšak jednou rukou. V druhé ruce držel vzpřímeně bič. Předvedl opět kompletní plejádu cviků vysoké školy čítající piafe, pasáž, piruety, překroky, přeskoky a dovnitř plece. Kůň byl předveden naprosto korektně, s drobnými chybičkami či občasným „zazlobením“, které celému vystoupení pouze dodalo na sympatičnosti. Krásná práce. Vyvrcholením a pátou částí celého představení byla slavná vídeňská čtverylka, kdy osm lipicánských hřebců tančí v přesné choreografii na slavný Radeckého marš. Koně opět předvedli veškeré cviky vysoké školy a nevím, jestli pro mě bylo vystoupení více radostné či dojemné, přece jen vidět koně ježděné dle klasických principů, to je prostě NÁDHERNÉ. 

Tak abych to shrnula… Návštěva vídeňské španělské školy je určitě povinnou součástí klasického drezurního vzdělání. Je to krásný umělecký zážitek, velmi inspirující a obohacující, balzám na duši v dnešním uspěchaném světě. Ačkoliv celé vystoupení trvalo pouze hodinu, odnesla jsem si z něj spoustu poznatků a dojmů. Znovu jsem si uvědomila, jak důležité jsou pro mladého koně rytmus, rovnováha, kmih, a že dokud je kůň perfektně nezvládá, nemá cenu v daném chodu začínat s žádnými cviky.Než jsem do Vídně odjížděla, všichni, kterým jsem se se svým výletem svěřila, mě nabádali k tomu, abych hlavně hodně fotila. To jsem však kategoricky odmítala. Když fotíte, nevnímáte realitu, ale snímek. Fotky miluji a fotím moc ráda. Je však důsledně třeba rozlišovat čas, který slouží pro focení či natáčení a čas, který slouží pro prožívání a vnímání. Zvlášť u koní to dle mého názoru nelze skloubit. Naštěstí i pořadatelé důsledně hlídají, aby nikdo představení nefotil či netočil a jsem jim za to opravdu vděčna. Hned vedle mě si totiž sedl pán, co vytáhl kameru a byla jsem velmi ráda, že mu to hned zatrhli. Svítící displeje nás dnes obtěžují snad všude, barokní jízdárna španělské školy před nimi však poskytovala příjemný úkryt. Další postřeh se týká postav jezdců. Všichni – až na jednoho – byli štíhlí. Koně byli naopak poměrně dost kulatí, což sice odpovídá jejich typu, ovšem pár kilo dolů by jim neškodilo 🙂 Pokud na nich však seděli štíhlí jezdci, celkový dojem z dvojice byl velmi dobrý. Ovšem výše zmiňovaný „plnější“ jezdec na kulatém koni mi lehce evokoval vychovatele prince z pohádky o Popelce. Takže poučení jednoznačné – neštíhlí jezdci na koních nelahodí oku. Z toho tedy novoroční předsevzetí pro mě – odhodit alespoň pár kil a Gallardovi ulehčit :)Pochvala rozhodně patří jezdcům za perfektní sedy, je znát, že na tom si ve Vídni zakládají, což je více než chvályhodné.Za zmínku určitě stojí prodejna, která se v prostorách školy nachází. Naleznete v ní nejen spoustu suvenýrů, ale především se tam dá sehnat kvalitní jezdecká literatura. Bohužel je jí nejvíce v němčině, nicméně i v angličtině mají uspokojivý výběr.Pokud byste se rozhodli do Vídně vypravit, lístky si rozhodně pořiďte předem, na místě je neseženete. Představení bývají vyprodána na několik týdnů dopředu. Jen loni navštívilo školu více než 300 tisíc lidí.

Vstupenky je možné zakoupit zde: http://www.srs.at/en/

Můžete navštívit buď klasické vystoupení nebo tzv. Morgenarbeit – ranní trénink. Doporučuju obojí, nicméně pokud byste si měli vybrat, investujte do představení. Je sice dražší, ale na druhou stranu je to zážitek k nezaplacení.

K.