fbpx
Gallardův deník č. 26
1 Dub, 2020 |

Rok 2019 byl pro Gallarda výrazným vykročením z komfortní zóny. Zatímco předcházející 4 roky strávil spokojeně na Black Rose ranch, aniž by opustil jeho brány (tedy krom vyjížděk samozřejmě), v roce 2019 se tak stalo hned 5 krát. O první naší velké společné akci jsem referovala již posledně. Po květnovém semináři následovaly pak ještě dva další, v prosinci pak trénink v Boškůvkách a na konci roku jsme zázemí ranče opustili zcela. Ale nepředbíhejme.

Léto příliš drezurování na jízdárně nepřálo. Jízdárna byla většinu času pro naše účely nepojízdná, takže jsme jezdili převážně do terénu. Trénovat drezuru v terénu není úplně snadné, vyžaduje to značnou dávku tvořivosti, ale hlavně odhodlání se na to nevykašlat. Protože když nemáte ideální podmínky, mozek se vás pořád snaží přesvědčit, že to nemá cenu, že to je ztráta času, že to je zbytečné. Nicméně když jsem se přestala litovat a začala makat, výsledky se přece jen dostavovaly, byť asi pomaleji. V první řadě jsem se hodně soustředila na budování kondice. V okolních kopcích to šlo skoro samo, zvlášť pak když v létě posekali přilehlé polnosti. Tam Gallardo opravdu nacválal a naklusal desítky kilometrů. Jako bonus si pak po cvalovce ještě vyběhl několik prudkých kopců a během pár týdnů se nádherně nasvalil. Pupek mu sice nezmizel, nicméně se z něj stával sportovec.

Z hlediska drezurního jsem se poctivě soustředila na svůj sed. Nohy dozadu, špičky ke koni, narovnat, netuhnout… jelo mi hlavou celou dobu. K dispozici jsme měli v podstatě jen jeden rovný úsek, kde jsme mohli nějak přiježďovat. Ale šlo o úzkou nudli, takže tam se zase nedalo pracovat na kruzích a obratech. Na tomto rovném úseku jsme pracovali převážně na přechodech. Zkrátit, protáhnout, shromáždit. Velký pokrok se nám dařil zejména ve cvalu. Přechod „prodloužit a zkrátit cval“ byl pro nás na začátku roku zcela z říše snů, ale v létě na polích se začalo dařit. Ovšem když už jsme se výjimečně dostali na jízdárnu, Gallardo ztratil většinu nadšení pro pohyb vpřed, což na mě působilo dost depresivně.

V září jsme se opět ocitli v Brně na druhém díle semináře o výcviku jezdců na lonži vedeném hraběnkou Julianne Weinberg-Lessing. Významný pokrok nastal v tom, že jsme tentokrát pracovali i ve cvalu. Gallardo se byl konečně schopen obstojně unést, abychom tuto práci mohli předvádět i před publikem.

V říjnu pak následoval další seminář, tentokrát na téma „Jízdárenské linie.“ Chopili jsme s Gallardem příležitosti a do Brna dojeli již o den dříve, abychom mohli využít kvalitní jízdárny (během září jsme se na jízdárnou dostali pouze jednou) a potrénovali s Juliannou. Už cesta do Brna byla napínavá, kvůli nesvítícím brzdám na vozíku, které se nám podařilo zázrakem opravit, jsme vyjeli později a připletli se do páteční brněnské zácpy. Asi 45 minut jsme strávili v koloně a popojížděli jen po pár metrech, přičemž se na nás nalepil autobus, jehož řidič nějak nepochopil, že kůň je zvíře plaché a najíždět autobusem 20 cm za vozík není úplně ideální. Naštěstí Gallardo neztratil nervy ani s blikajícím autobusem v podstatě na zadku. Zlaté zvíře, opravdu. Ve chvíli, kdy už toho začínal mít dost, se kolona naštěstí rozjela a na VFU jsme dorazili v pořádku.

Z tréninku vzniklo i následující video. Trénovali jsme právě ony jízdárenské linie, najíždění střední čáry (to mi dalo zabrat), plec před sebe, přechody a moc nás to všechny bavilo. I Gallardo vykazoval známky ochoty, byť měl za sebou tu šílenou cestu a nepochybně hlad.

Druhý den na semináři jsme se poněkud zasekli na práci na kruzích a kroužcích, kde jsme si s Gallardem málem umotali hlavu, ale i přes notnou únavu z předchozího dne vydržel a byl hodný.

Přiznám se bez mučení, že na podzim moje energie a odhodlání bojovat se sebou a s nepřízní všeho druhu nějak upadá a přepínám do režimu „přežít zimu“. Gallardo opadnutí mé hyperaktivity vždy vítá s povděkem. To ale netušil, že ho čeká dost zásadní změna. Tedy ani já to pravda netušila. Ze zimního spánku nás vytrhl víkendový trénink v Boškůvkách, opět s Juliannou Weinberg-Lessing. První den se tréninková lekce konala prakticky za vichřici v plachtové hale. Ti z vás, kdo byli někdy ve vichřici v plachtové hale si asi umí představit spektrum zvuků a hluků, které tato vydává. Pro ty z vás, co tu příležitost neměli, bych řekla asi tolik: strašidelnej hrad hadra. Gallardo toto zažil poprvé a opět se hluboce skláním před jeho odvahou a charakterem, protože systém přijet, nasedlat, nasednout a hurá do toho sajgonu trénovat drezuru, by každý kůň neprostál a rozhodně ne tak dobře, jako on. Navíc vzhledem k okolnostem byl i velmi dopředný, což se hodilo. Zaměřovali jsme se na přechody, rovné linie, prodlužování kroků v klusu s využitím kavalet a druhý den pak v práci, již za klidnějších podmínek, pokračovali. Měla jsem z toho moc dobrý pocit, hlavně proto, že Gallardo je úžasně instantní, jen tak vytažený z výběhu a podává skvělé výkony.

Velkou odměnou za celoroční práci se nám stalo prohlášení Julianny, že byť o Gallardovi měla určité pochyby, prokázal kvality a uznává ho za koně sportovního. Jo!

Nezván nečekán, zjevil se nám v polovině prosince v týmu 6 letý kladrubský hřebec Solo Xantira aka Solero, jehož majitelkou je Týna, moje kamarádka a vyvdaná příbuzná v jedné osobě. Potřebovaly jsme mít oba koně v jedné stáji a na Black Rose ranch neměli na hřebce kapacity. Proto jsme se museli s Gallardem přestěhovat za nimi do Mikulova. Přesun jsme uskutečnili na konci roku.

Rok 2020 jsme tedy zahájili v nové stáji a s novým režimem, Gallardo chodil na noc do boxu. Užívali jsme si kvalitních jízdáren a zejména haly, díky které jsme začali plnohodnotně trénovat. Avšak brzy se ukázalo, že Gallardo nezvládá ne úplně příznivé mikroklimatické podmínky stáje a projevila se u něj RAO, čili rekurentní obstrukce dechových cest, zjednodušeně řečeno alergie na prach, plísně a stájové klima. Musel tedy z minuty na minutu ven a do boxu se již nevrátil. Ovšem stáj v Mikulově na koně bivakujícího venku přizpůsobena není, ani hřebci se tam úplně dobře nevedlo, a proto jsme se začátkem března přestěhovali do nové stáje, přímo pod Pálavu. Je to maličká rodinná stáj o osmi koních, ale jsme tam nadšeni a velmi spokojeni. Koně jsou v boxech, ze kterých mají stále otevřeno do paddocku, takže se jim dobře dýchá a Gallardo je bez příznaků alergie. Přes den chodí do výběhu, byť samozřejmě každý zvlášť.

V průběhu zimy se můj sed velmi zhoršil, přece jen když člověk jezdí sám, má tendence si ulevovat a neuhlídá se tak, jak by chtěl. Hodně jsme se tedy těšily (obě, já i Týna) na plánovanou lekci s Juliannou, ovšem bohužel přišel koronavirus, zákaz pohybu a máme utrum kdoví na jak dlouhou dobu.

S Gallardem se tedy snažíme dostat do formy prozatím sami. Zaměřuju se na vylepšení cviku „dopředu a dolů“, který jsem dříve podceňovala a neprováděla dostatečně. Dovoluji si tvrdit, že se nám už celkem daří ve všech chodech, ještě musíme vypilovat zachování kvalit cviku i v přechodech, což je samozřejmě nejtěžší. Gallardův cval se nesmírně zlepšil, je to úplně jiná liga. Když se mi podaří ho namotivovat, nese se už s tendencí lehce do kopce, což je báječný pocit. Nicméně rozhodně neusínám na vavřínech, neuvěřitelná spousta práce nás ještě čeká. Byť na piaffe nepracujeme nějak systematicky, občas si to ze země neodpustím a i tam je pokrok velmi znatelný. Největší problém je ve mně – nedaří se mi udržet správný rytmus pobídek a nejsem dost šikovná. Snad se vypracuji.

A co dál? Netroufám si odhadnout. Uvidíme.

K.