Gallardo se snaží najít vodu. Zkoušel do lavoru hrabat, převrátit ho a hrabat z druhé strany. Nakonec ho zvedl do zubů a podíval se pod něj. 🙂
V porovnání s poněkud bouřlivým létem probíhal podzim v poklidu. Gallardo se zastádoval, zklidnil a dalo se s ním rozumně manipulovat. Pokud měl ovšem zrovna čas. Už bylo možné ho na chvíli uvázat a odejít od něj, aniž by se pokoušel zbourat celou verandu. To byl velký úspěch.Zpočátku však kladl poměrně značný odpor, když přišlo na úpravu kopyt. Ne snad, že by mu to vadilo, či že by se toho bál, ale prostě byl jen rozhodnut, že ho tyto akce nebaví a nehodlá se jich účastnit. Bylo to náročné především na naší nervovou soustavu, po dobrém to nešlo a po zlém již vůbec ne. Ale časem se Gallardo smířil s ideou, že bude muset vydržet chvíli stát v klidu, a s každým dalším opakováním to bylo lepší a lepší.
Gallardo tedy trávil veškerý svůj čas ve výběhu, kde byl i přes noc spolu se starými plnokrevníky, a zdálo se, že mu to velmi vyhovuje. Jen v červnu, kdy bývaly v noci silné bouřky a neskutečné průtrže mračen jsme ho litovali, protože vodu opravdu moc nemusí (byl například spatřen, jak se při dešti šklebí na kapky, co mu stékaly po bocích). Nicméně Filip prohlásil, že se musí tužit, že na stepi by na něj taky pršelo, a mé bědování nad ubohým hříbětem tím bylo umlčeno. Od října se pak Gallardo přestěhoval do dvojboxu, který sdílel s tříletým trakénským hřebcem Rukarem. S Rukarem tvořili lehce komickou dvojici – mnohem větší Rukar se svým nesmělým a věčně vyděšeným pohledem a k tomu neskutečně odrzlý výraz našeho nedorostlého hříběte.
Z výběhu jsme ho odváděli pouze na chvíli, abychom ho zkontrolovali, vyčistili či vzali na krátkou procházku. Chtěli jsme mu dopřát především společnost koňskou, která mu doposud velmi chyběla. Vzácnou výjimkou byla rodinná návštěva, kdy jsme Gallarda lehce předvedli na jízdárně:
Říkala jsem si, že by nebylo špatné čas od času hříběti představit nějaké nové podněty, s naivní domněnkou, že z něj vychovám neohroženého a nebojácného koně. Ovšem okamžitě se ukázalo, že nic takového již činit nemusím. Snažila jsem se ho zděsit či překvapit všemožnými prostředky, ale vždy na mě koukal s naprosto znuděným výrazem: „Tak co tam máš dál, tohle mě neba,“ případně „Zanech blbin a naval něco dobrýho.“ Například jsem na dvoře zahlédla barevnou dětskou motorku, takovou co hodně rachotí, pokud se s ní popojíždí po křivém povrchu. Strčila jsem do ní směrem ke Gallardovi v očekávání jeho zděšení. V marném očekávání. Jen ji ochutnal, jestli by se nedala sežrat a dál o ní nejevil zájem. Rozhodla jsem se nasadit větší kalibr a položila mu ji na záda. Bez odezvy, Gallardo se na mě díval pohledem jasně naznačujícím něco o mé inteligenci. Nevadí.Příště jsem zkusila velký modrý gymnastický míč. Kopla jsem ho přímo do Gallarda. Odrazil se mu od nohou a hříbě na mě opět hodilo lehce opovržlivý znuděný pohled. Dokonce jsem mu dala na záda i velký australský kabát. Nic. Posunula jsem mu tedy kabát po krku až k hlavě a přikryla mu s ním oči. Ani to ho nevyvedlo z míry. Když nezabrala ani na verandě rozložená barevná šustivá celta od stanu, kterou jsem mu mávala před čumákem, pochopila jsem konečně, že tady se asi nechytnu. Těžko říct jestli je na vině krev chladnokrevná či španělská krev z koridy, nebo kombinace obého, nicméně hříbě se prostě nebálo ničeho. Ani v koutku duše ho nenapadlo, že by ho něco na tomto světě mohlo ohrozit.
Gallardo v říjnu 2011
V zimě došlo k reorganizaci výběhů a do stáda byli přidáni noví koně, což způsobilo ve skupině značné napětí a boje o pozici v nové hierarchii. Jelikož ostatní hříbata během podzimu odešla, ve stádě byli nejmladší Gallardo s Rukarem a stali se oblíbeným terčem agresorů. Denně jim přibývaly šrámy a kopance. Gallardo se naštěstí pyšnil neskutečně hustým a drsným kožichem, takže se mu až na kůži zuby ostatních koní dostaly jen zřídkakdy, ale i tak jsem při pohledu na něj značně trpěla. Naštěstí se po nějakém čase začala situace zklidňovat. Pro Gallarda to byla docela cenná škola života. Naučil být se obezřetnější a více se dívat kolem sebe. Velmi rychle pochopil, jak se o sebe postarat a jak se vyhnout problémům. Strategické myšlení mu rozhodně problémy nedělalo. Nejčastější Filipova uklidňující věta směrem ke mně zněla: „Neboj, on se o sebe postará, o něj strach nemám.“ A měl pravdu, Gallardo se o sebe postaral. Ačkoliv já jsem u toho málem přišla o nervy hrůzou z toho, že se mu něco stane.
Jediným zimním úrazem však byl kus odtržené kůže na pravé přední noze, který vznikl zřejmě při hře s haflingem, který přijel do naší domovské stáje na zimní prázdniny. Hafling, který byl stále vyšší a podstatně silnější než Gallardo si ho vybral jako ideálního parťáka ke hrám, z čehož bylo hříbě zpočátku nadšené. Zpočátku. Gallardo však brzy zjistil, že hafing má energie mnohem víc, než on sám. Muselo to být kruté prozření, protože doposud nikoho takového nepotkal.
Nicméně Gallardovo zranění nebylo nijak vážné, ačkoliv na ošetřování bylo poměrně nepříjemné. Odtržením kůže na vnitřní straně přední nohy (naštěstí až nad karpem) vznikla jakási kapsa, kterou jsme museli vyplachovat. Ovšem pokud Gallardo něco žvýkal, nechal si s nohou dělat naprosto cokoliv. Horší bylo, když úplatky došly.
prosinec 2011
Stejně jako valná většina našeho okolí, ani Bon Voyage nebyl koupí hříběte nijak nadšen. Velice brzy pochopil, že to podivné drzé stvoření patří nám, ale rozhodně nechápal proč. Pokaždé, když jsme je někam vedli spolu, tvářil se absolutně pohoršeně, že on, aristokrat nejvyššího kalibru s legendárním původem, musí jít vedle takového zakrslého neušlechtilého tvora. Na hříbě se důsledně šklebil a všechny jeho pokusy o sblížení zásadně znechuceně odmítal. Poté, co mu došlo, že hříbě ujídá JEHO chleba, byl naprosto šokován a jen si potvrdil, že to nemáme v hlavách zcela v pořádku.
Pro Bon Voyage na jaře 2012 nastal zásadní životní zlom – poprvé ve svém dospělém životě se ocitl ve stádě s ostatními koňmi, tedy i s Gallardem. Ale o tom zase až příště.
To není mamut, ale Gallardo v únoru 2012 (na pravé přední si můžete všimnout zmiňovaného zranění)
