Jak jsem zmínila již posledně, na jaře 2012 byl Bon Voyage poprvé ve svém dospělém životě vpuštěn do stáda s ostatními koňmi. Do té doby jsme měli z jeho zastádování obavy. Bon Voyage se k nám dostal jako 7 letý hřebec, velice agresivní k ostatním koním (a ne se zcela beránčí povahou). Ačkoliv byl ihned po zakoupení vykastrován, ještě velmi dlouho se považoval za hřebce. Na koně kvičel a kopal po nich, jen co se některý z nich dovolil přiblížit. Po pěti letech se však uklidnil natolik, že jsme se rozhodli mu dopřát společnost stáda a celodenní výběh. Pro jistotu jsme mu však nechali sundat zadní podkovy.
Bon Voyage nás příjemně překvapil. Do výběhu nakráčel důležitě s vyklenutým krkem, aby všem jasně naznačil, s kým mají tu čest. Když se k němu ostatní seběhli, důsledně je sekvičel a oni bez větších protestů uznali, že o jeho nadvládě se nebude pochybovat. Předchozí vůdce stáda překvapivě zcela bez boje svůj titul odevzdal, ale dlouho se s tímto ponížením smiřoval a držel se od stáda dál. Jediní dva koně, kteří dostali kopanec, byli Rukar s Gallardem, které nenapadlo nic lepšího, než jít Bonbonovi drze očuchávat pozadí. Orazítkoval je proto elegantně s meziskokem do krků a odkráčel středem.
Po zastádování Bon Voyage naznal, že zdivočel a že už nás nepotřebuje. Ze své nové role ve stádě byl naprosto nadšen. Odmítal za námi chodit na zavolání a často se nechtěl ani nechat chytit. Když už byl odchycen a odvlečen pryč, stále se otáčel a hleděl do výběhu, aby nám naznačil, že tam má spoustu práce a jak se obává o morálku ve stádě v době své nepřítomnosti. Časem však Bonbon pochopil, že když k nám nepřijde, všechny dobrůtky mu sežere hříbě. Takže od té doby chodí oba dva spolehlivě na zavolání k východu z výběhu, ať jsou jakkoliv daleko. Gallardo až na vzácné výjimky přichází svým rozvážným, klidným krokem, Bonbon vždy tak, aby došel dříve než hříbě.
Bon Voyage začal ve stádě vládnout pevnou rukou. K senu pustil pouze vybrané jedince – staré plnokrevníky, čímž nás potěšil, protože se ukázalo, že i v našem pyšném koni existuje něco jako sociální cítění. Dále k senu nechal přijít koně, kteří mu prokazovali nesmírnou úctu a obdivně padali do prachu k jeho nohám, jen co se na ně podíval. Na to on slyší.Zákaz chodit k seníku mělo i hříbě. Ovšem nebylo by to naše hříbě, aby nevymyslelo, jak se najíst. Bon Voyage ho tisíckrát od sena odehnal a hříbě se pokaždé během pár okamžiků vrátilo zpět. Pak to Bon Voyage vzdal. Gallardo strategicky zaplouval mezi staré plnokrevníky, případně co nejdále od Bon Voyage. Ten si ale na jeho přítomnost časem zvyknul a nechal hříbě žrát dokonce i vedle sebe. To jsem byla zcela dojatá..
Bon Voyage vládne u seníku. Povolení ke vstupu mají jen staří koně. A vlastní povolení si udělilo naše hříbě, poznáte ho spolehlivě podle flekatého pozadí 🙂
Časem Bonbonova nevraživost k hříběti oslabovala. Postupně pochopil, že veškeré snahy o výchovu tohoto malého bídníka jsou zcela marné, a že si hříbě stejně nakonec prosadí svou. Snažil se tedy alespoň zachovat dekorum a hlídat, aby hříbě nevyžebralo více než on.
Bon Voyage a Gallardo, klasický obrázek.. hříbě drze kouká a Bonbon se tváří otráveně, že s ním musí být focen 🙂
Ani na jaře jsme se s hříbětem nepokoušeli o nějaký výcvik. V březnu mu byly 2 roky, takže to nebylo ani nutné, ani žádoucí. Brali jsme ho na procházky, případně běhat, dokonce občas chodil ven s Bon Voyagem, kdy si ho Filip vzal na lonž za sebe. Tam ho nejvíce bavilo vymýšlet, jak by mohl Filipa stáhnout z Bonbona dolů, případně zkoumat, jaké všechny varianty neposlušnosti jsou proveditelné. Bon Voyage všechny jeho nepravosti trpělivě snášel a nesnížil se ke spolupráci s ním, takže Filip jimi nebyl nijak ohrožen. Jediný cvik, který jsme hříbě začali učit, bylo lehání, protože správný válečný kůň si musí umět lehnout na povel, aby se mohl se svým jezdcem schovat před nepřítelem ve vysoké trávě. Vzhledem ke Gallardově síle a skvělé rovnováze bylo zřejmé, že později bychom mohli mít dost značný problém ho položit. Ukázalo se, že problém budeme mít i tak. Hříbě jsme učili lehat pomocí dvou vodítek – jedno jistí vnitřní nohu a druhé ohýbá z vnější strany krk, takže kůň ztrácí rovnováhu a jediným východiskem z této situace pro něj je si lehnout.Gallardo pochopil, že jde o velmi zábavnou hru, ve které ho chce Filip položit na zem, ale jeho cílem je se na nohou udržet. Po 10 minutách zápolení z Filipa valil pot, ale hříbě stále v klidu a s pobavením vítězilo a lehnout si důsledně odmítalo. Dalo by se čekat, že takové nestandardní požadavky by měly hříbě stresovat. Ne však to naše. Gallardo zůstával i během tohoto “boje” ledově klidný a při každé pauze si v klidu požvykoval a se zájmem nás pozoroval, co tam jako máme dál. Po nějaké době naznal, že nám tedy vyhoví a lehnul si. Obdržel pochvalu a nějaké dobrůtky a byl spokojen. S dalšími pokusy si již lehal ochotněji a ochotněji. Přesto však z toho cviku nadšen nebyl.
Proto jsem se rozhodla vyzkoušet jiný postup. Od koní ve stádě jsem odkoukala, že pokud si jeden z nich chce lehnout, začne hrabat, aby si pod sebe nahrabal prach či půdu. To spouští řetězovou reakci koní okolo, kteří když vidí, že se jeden ze stáda válí, dostanou velkou chuť se vyválet také.Rozhodla jsem se vyzkoušet, co tomu řekne Gallardo. A tak jsem se jala hrabat v písku a naznačovat mu, co bych po něm chtěla. Na první pokus to zabralo několik dlouhých minut, ale Gallardo si lehnul. Položil se sám, ochotně, bez nátlaku, aby mi udělal radost. Byl to naprosto úžasný pocit. Rychle si tento signál zažil a začal si lehat velmi ochotně.
Trochu nám dělal starosti jeho růst. Poprvé jsme ho měřili v prosici 2011, kdy měřil v kohoutku 138 cm. Na jaře začal růst opravdu rychle a v dubnu to bylo již 145 cm. S přelínáváním se však růst velmi zpomalil a v červnu 2012 jsme naměřili pouhé 3 plusové centimetry a kohoutkovou výšku 148 cm.Začátkem léta bylo již velmi výrazně znát, že se Gallardo ve výběhu nudí, a tak jsme museli vymyslet, jako ho zabavíme. Ale o tom zase až příště.
K.