Přestala jsem trénovat jezdce a nemám chuť se k tomu vracet. Proč? Přímé odpovědi na tuhle otázku jsem se vyhýbala, ale následující video to objasňuje natolik, že mi snad pomůže s vysvětlením. Jezdci mě kontaktovali hlavně jako trenéra klasické drezury. Měli jistě ty nejlepší úmysly. I to, že vložili důvěru do mě a mých metod, o kterých se doufám ví, že jsou ke koním velmi vstřícné, dokazuje, že toužili po lehkosti, jemnosti a spolupráci s koňmi. Ale nezřídka se mi stávalo, že jsem se ocitla na jízdárně, kde jezdec očekával vzdělání v duchu drezurním, nicméně já jsem viděla hlavně koně, který měl menší či větší zdravotní problémy, jehož ježdění netěšilo a který si občas vůbec nezasloužil být ježděn.
Jenže kdo jsem já, abych mohla jezdcům, kteří do mě vkládají velká očekávání, sdělit, že nejlepší, co bych jim mohla poradit, by bylo z koně sesednout, dát ho zdravotně dopořádku, nebo dokonce nejezdit ho vůbec, protože mu to nejen nepůsobí radost, ale dokonce tím trpí. Nemohla jsem s radostí učit jezdce, jak dělat dovnitř plec, zatímco jejich koně signalizovali bolest a diskomfort. Nemohla jsem jezdci říct, že by měl 20 kilo zhubnout dříve, než se odváží něco chtít po vlastním koni. Nemohla jsem to zastavit, ale mohla jsem přestat být součástí. Proto už netrénuji. Bylo to v rozporu s mým svědomím.
Sama poslední roky bojuju s pocitem, že jezdit na koních je něco nepatřičného. Že je tím vždy poškozujeme, i když jezdíme skvěle, protože na ježdění prostě nebyli stvořeni. Neustále žiju v pochybách, zda si jezdit vůbec zasloužím. Omlouvám se tím, že moji koně jsou zdraví, pravidelně kontrolovaní odborníky, mají padnoucí sedla, je jim nasloucháno a mají právo sdělovat své pocity. Jakýkoliv projev jejich rozladění či diskomfortu je velmi podrobně zkoumán a brán v potaz. Hlídám si váhu a jsem v péči hned několika fyzioterapeutů, abych koním svými křivostmi ubližovala minimálně. Pokud by se některý z těchto předpokladů změnil, jezdit přestanu. Blaho mých koní je pro mě důležitější než moje zábava.
Následující video mluví o 24 signálech, kterými koně dávají najevo bolest. Řada z těchto signálů je považována za normální, byť nežádoucí chování. Jenže to není zlozvyk, je to informace. Volání o pomoc, které však bývá nepochopeno, trestáno, potlačováno až za hranici únosného. Koně nejsou z podstaty zvířata bojovná a útočná. Jejich nejvyšší hodnotou je klid a harmonie. To my a náš management je dostáváme do situací, ze kterých není úniku.
Prosím, podívejte se na video. Je sice anglicky, ale při troše snahy i člověk nevládnoucí jazykem pochopí. Rozhodně to stojí za zamyšlení a za to, abychom si zametli ve vlastním svědomí.
