fbpx
Nedrilujte cviky, kouzlo drezury tkví v komunikaci a perfektních základních chodech
13 Dub, 2020 |

„A už umíš přeskok? A co ustupování na holeň? A piruetu?“ Poměřují se mezi sebou drezurní jezdci. Protože drezura je přeci o cvicích, nebo ne?

Dlouho předlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že není. Ženeme se za cviky a všechno ostatní jde stranou. Komunikace, jemnost, lehkost, protože občas se přece musí přitlačit, aby se kůň už konečně do cviku nacpal, aby ho projel, chceme přeci soutěžit na úrovni, kde se tento cvik hodnotí.

Když smyslem drezury nejsou cviky

Rozdíl mezi drezurou a cirkusem je někdy velmi malý. Cirkusem nazývám v tomto případě provádění cviků, triků a povelů, které jsou vykonávány bez větší vzájemné logiky, bez ohledů na zdraví a pohodu koně, bez nějakého smysluplného konceptu a plánu, převážně s cílem předvést se, splnit, odškrtnout si, vyfotit se.

Drezura je tu naopak pro koně. Ve své nejčistší podobě je jejím cílem kultivovat přirozené projevy koně a trénovat ho pro jezdecké využití tak, aby zůstal co nejdéle zdravý. S postupujícím výcvikem a vzděláním koně, jeho narůstající silou a obratností se drezurní cviky začnou nabízet samy.

Ne nadarmo jsou základní chody základními

Na první pohled či poslech evokuje termín „základní chod“ něco snadného, obyčejného, nezajímavého. Ovšem je to právě naopak. Původ slova je odvozen od „základu“, tedy od prvku naprosto nezbytného, na kterém stojí vše ostatní. Bez kvalitního základu se každá konstrukce časem zřítí a o ježdění to platí taktéž. Chceme-li mít kvalitně přiježděného, vzdělaného a dlouho zdravého koně, jsou to právě základní chody, co by nás mělo zajímat nejvíce.

Dlouho jsem žila v iluzi, že to je právě počet cviků, které jezdec a kůň mají v repertoáru, co rozhoduje o jejich jezdecké úrovni. Jenže není cvik jako cvik. Cvalová pirueta může v podání jedné dvojice vypadat jako řeckořímský zápas, v podání dvojice druhé je pak křehkým baletním vystoupením. Přeskok může být pouhá přeměna nohou provedená v běhu, nebo také nádherným vzletným tanečním krokem. Je to právě kvalita „obyčejného“ cvalu, která o provedení těchto cviků rozhoduje, samozřejmě v těsné spolupráci s úrovní komunikace páru jezdec – kůň.

O kvalitě drezurní přiježděnosti koně nevypovídá, kolik cviků zvládne, ale zda se umí pohybovat v základních chodech a zda je možno ovládat ho téměř na myšlenku. Protože pokud máte kvalitní základní chody a koně reagujícího na jemné pomůcky, cviky přichází samy.

Cviky z koně nedostáváme, kůň nám je dává, když je jich sám schopen

Někdy chybně podléháme iluzi, že drezurní cviky z koně musíme dolovat, dokud se kůň nepodvolí a nezesílí v nich natolik, že je dokáže ustát. Výsledkem těchto snah bývají koně znechucení, demotivovaní, ztuhlí a bolaví. Pokud si naopak počkáme, až v základních chodech kůň zesílí natolik, že pro provedení cviku potřebuje dostat jen přesnou pobídku ve správný moment, kůň cvik provede sám a s lehkostí. Například výše zmiňovaný přeskok bychom měli koně učit až ve chvíli, kdy je jeho cval natolik kvalitní, že se unese bez problémů na zádi, dokáže cválat téměř na místě a perfektně zvládá jednoduchou změnu cvalu (jakožto přechod mezi základními chody). Splníme-li tyto předpoklady, stačí již jen správně načasovanou pomůckou koně požádat o přeskok, namísto obvyklých metod, kdy koním sotva se plahočícím po předku jejich jezdci skáčou na hřbetech ze strany na stranu, aby jim do přeskoku (údajně) pomohli.

Zaměřeno na základní chody

Asi nejtěžší částí celého procesu je odpojit se od idey, že o našich jezdeckých kvalitách rozhoduje počet cviků, jichž jsme v tuto schopni. To zní jednoduše, ale ze své zkušenosti mohu říci, že je to nesmírně náročné pro ego jezdce. Naše touha předvést se a porovnávat se s ostatními dostává tvrdé rány. Pokud se však dokážeme srovnat sami se sebou, uvolníme si mysl pro to, co je opravdu důležité.

Další obtížnou překážkou na cestě k úspěchu je vyhrát souboj s vlastní netrpělivostí. Protože to trvá a trvá to dlouho. Výsledky se dostavují plíživě, a to až natolik, že přichází dlouhá období, kdy máme pocit, že se neděje nic. Objevuje se spousta prostoru pro naše pochyby, pro vnitřní boje, pro vztek i zoufalství a my musíme vydržet a věřit, že to vše má smysl. A pak to přijde. Ten den, kdy nám to sepne, ten den, kdy si uvědomíme, o kolik jsme se posunuli, o kolik delší kroky náš kůň dokáže vytvořit a o kolik delší dobu zůstává ve vzduchu při cvalovém skoku. Kdy lehce přiložíme holeň a přeneseme váhu a kůň dokáže pracovat na dvou stopách i bez drilu a s radostí. Přichází ta chvíle, kdy se nadechneme do dalších bojů v bitvě sami se sebou.

Jak na to?

Samozřejmě, že když se někomu méně znalému svěříme, že pracujeme na kroku, klusu a cvalu, bude na nás asi koukat s politováním. Ale kultivování základních chodů není vůbec taková nuda, jak to může znít. Velká většina práce se odehrává v přechodech, protože jsou to právě přechody, které rozhodují o kvalitě chodu. Naklusání určuje, jaký bude klus, nacválání definuje cval. Učíme se ovládnout svým působením délku kroku, učíme se stále zjemňovat pomůcky a zlepšovat reaktivitu koně. Pracujeme na kruzích a v obratech, používáme bariéry a kavalety, kondici budujeme v terénu a především pracujeme na sedu. Protože, bohužel, práce na sedu nikdy nekončí.

Z kvalitních chodů je pak už jen malinký krůček k jakýmkoliv cvikům, které poté neučíme drilem, ale jen pár opakováními. Pokud vyhodnotíme, že kůň na cvik ještě nestačí, neřešíme to ve cviku, ale lepší přípravou na cvik samotný, tedy opět prací na základních chodech. Vyskytne-li se problém, netlačíme ho silou před sebou, ale vracíme se o kousek zpět a zpevňujeme základ.

A hlavně – vydržet.

K.

Poslechněte si jako podcast: