Mezi laiky panuje názor, že drezura je nuda. Ovšem to může skutečně říci jen člověk nezasvěcený. Drezura není jen soubor za sebe poskládaných cviků, které jezdci v drezurních obdélnících předvádějí před rozhodčími. Rozhodně by tedy neměla být. Někoho může překvapit, že drezura má původ ve vojenství. Od pradávna byli koně využíváni ve válkách, kde se na ně jejich jezdci museli spolehnout, protože právě dobré reakce koně jim mohly zachránit život. Mnoho drezurních prvků jako např. piruety a skoky vysoké školy bylo využíváno právě v bitvách.
Dnes je drezura považována za sportovní odvětví. Podle nás by však měla být především uměním a nikoliv sportem, protože dobře přiježděný kůň by měl připomínat spíše tanečníka než atleta či kulturistu.Drezuru můžeme charakterizovat třemi „K“ (pracovně to můžeme nazývat princip Kokoko.. 😉 Drezura je především založena na Komunikaci, Koordinaci a Kooperaci, přičemž tyto složky jsou neoddělitelně spjaty.
Často můžeme vidět jezdce, kteří s koňmi komunikují svými povely a signály, ale již koni nenaslouchají a neodpovídají mu. Je třeba s koněm kooperovat, bez spolupráce a vzájemné komunikace nikdy nemůžeme dosáhnout oboustranné spokojenosti. Stejně tak koordinace jezdce, koně a jezdce s koněm vedoucí k vzájemné rovnováze a harmonii je pro drezuru naprosto zásadní.
Drezuru si tedy můžeme představit jako vzájemný dialog, kdy jezdec hovoří ke koni, kůň k jezdci a oba si vzájemně naslouchají. Někdy může dojít k hádce či k nedorozumění, avšak hovor nesmí utichnout ani přejít v monolog. Bez komunikace není drezura uměním, ale pouhým sportem.
Drezura jako forma rozhovoru mezi jezdcem a koněm by měla být základem všech jezdeckých disciplín. Napomáhá vybudovat přátelský vztah mezi oběma partnery a pomáhá překonávat jejich psychické a fyzické limity.Nikdy nesmíme zapomínat, že je třeba nejen hovořit, ale především naslouchat.
K
