No products in the cart.

O kontaktu

S učením se jízdě na koni se pojí několik velmi problematických aspektů. Pro velkou většinu sportů či nauk nám stačí v podstatě dvě věci – teorie a technika. V matematice potřebujeme příkladu rozumět a znát přesný postup, jak ho vyřešit. Pokud toto aplikujeme správně, vždy se dobereme výsledku. Cyklista musí chápat základy fyziky, vědět, kam se kdy naklonit, a v jaké situaci se jak zachovat. Za stejných podmínek kolo vždy zareaguje stejně. (Ano, trochu to zjednodušuju.) Kdežto jezdec, pokud chce být opravdu mistrem jezdeckého umění, musí především cítit. POCIT je u koní snad to nejdůležitější.

Abychom se mohli označit za skutečně dobré jezdce, nestačí nám umět trochu teorie, trochu techniky a trochu cítit. Je třeba, abychom byli téměř dokonalí v teorii, téměř dokonalí v technice a naprosto dokonalí v naší schopnosti analyzovat pocity. Tímto sáhodlouhým úvodem se dostáváme k podstatě toho, proč je zrození jezdce tak bolestivé. Protože teorii a techniku ovládneme, pokud disponujeme dostatkem motivace a vůle. Ovšem naučit se cítit, poznat pravou chvíli, předvídat situace a odhadnout nejvhodnější čas, je o dost náročnější.

Dobrý učitel jezdectví se tedy nesmí omezovat pouze na výuku teorie a techniky, ale má-li si jeho žák odnést z lekce něco, co nikdy nezapomene, co mu nemůže nikdo rozmluvit, co v knihách nevyčte, musí mu pomoci zažít, pocítit, poznat. Jezdectví se neučí v pojmech, ale v dojmech.

Velmi častým problémem, se kterým se u svých žáků setkávám, je nepochopení principu korektního kontaktu s koňskou hubou. Ptají se mě na nejvhodnější délku otěží, kolik gramů či dekagramů v rukou držet. Kéž by byla odpověď vyjádřitelná v číslech, to by byla kolbiště hned plná jezdeckých mistrů. Ovšem kontakt je věcí daleko magičtější.

Že má být kontakt lehký, stálý a příjemný pro koně i jezdce, na tom se většina vzdělaných jezdců shodne. Ale „zkontaktovat se“, to je oč tu běží.

Napadlo mě takové připodobnění, které by nám snad mohlo v této snaze pomoci. Představme si ideální kontakt s koňskou hubou, jako když vedeme za ruku batole. Takové procházky s batolaty nás totiž o kontaktu naučí mnohé. Batole za ruku držíme pevně, aby nám nevyklouzlo a neuteklo, abychom ho mohli zachytit, když klopýtne a padá, abychom mu dodali jistotu. Zároveň však nemůžeme jeho ručičku svírat ani drtit, to by ho pochopitelně bolelo. Nechceme, aby mělo jednu ruku delší než druhou, proto ho nevláčíme za sebou, ani za ručku nijak netaháme, ale přizpůsobíme se jeho rytmu a tempu. Kontakt nepřerušujeme, neuvolňujeme a zase nehledáme, to by se nám šlo oběma velmi špatně a vedlo by to pouze k nepříjemnostem na obou stranách. Jdeme prostě spolu, klidně, pevně, stále, jemně.

Pomohlo to? Doufám, že ano. Příště na koni tedy nekoukejme na délku otěží, ani nepřemýšlejme o přípustném tahu za ně, ale představte si koňskou hubu jako malou dětskou ruku. Je to ruka, která nám věří, která na nás spoléhá a kterou nesmíme nikdy zradit. Protože pokud její důvěru zklameme, bude se velmi zdráhat svěřit se nám znovu.

K.

Napsat komentář