Schopnost jezdit na koni, který nemá ani sedlo a ani uzdění, tedy je zcela holý nebo má kolem krku jen nákrční řemen, je jednou z nejvyšších met jezdectví. Pokud jsou ve volnosti (bez kontroly krku koně rukou) jezdec s koněm schopni skákat a předvést všechny drezurní cviky, je to meta nejvyšší.
Jen málo zážitků může být krásnějších než volný a svobodný kůň spolupracující s jezdcem na nejtěžších cvicích a bezpečně nesoucí jezdce v terénu. Cesta k dosažení tohoto cíle není rozhodně snadná, ale je třeba k němu stále směřovat a postupně se mu blížit. I v tomto případě může být cesta zároveň i cílem.
Není však možné ke koni jednoho dne přijít, vše z něj sundat a vyrazit ven. Tedy alespoň to nelze doporučit… Ježdění ve volnosti je kratochvílí velmi nebezpečnou a před tím, než se do takových aktivit pustíme, je nutné, abychom si byli stoprocentně jisti naším výborným vztahem s koněm, našimi zkušenostmi a jezdeckými schopnostmi.
Na ježdění ve volnosti je vhodné se postupně připravovat. V první fázi je třeba najít kvalitní rovnováhu při ježdění bez sedla a také začít jezdit na obnosku (tedy bez udidla v hubě koně). Pokud jezdci nečiní ovládání koně bez sedla na obnosku ve všech chodech žádný problém, může být obnosek nahrazen stájovou ohlávkou s vodítkem (přivázaným např. ke stranám ohlávky místo otěží). Když je kůň i takto ve všech chodech dobře ovladatelný, je možné začít jezdit s nákrčním řemenem (postačí vodítko uvázané kolem krku – ale vždy tak, aby koně netísnilo).
Nákrční řemen má být volný a nesmí být tak tenký, respektive vyrobený z materiálu natolik nevhodného, aby koně odíral nebo mu jinak působil bolest. Jezdec za něj rozhodně nesmí viset, ani nijak koně škrtit. Zpočátku, než se jezdec a kůň sehrají na nových pomůckách ve volnosti, lze doporučit využívání ohlávky s vodítkem jako „záchranné brzdy“ či jako prostředku pro ujasňování pomůcek. Koně tedy vedeme pomocí pokynů sedem, holení, tlakem ruky ze strany na kohoutek či hlasem a pomáháme si nákrčním řemenem a v případě nejasností můžeme využít ohlávky s vodítkem.
V další fázi pak jezdíme pouze s nákrčním řemenem, který však nelze považovat za prvek bezpečností, ale spíše usnadňující komunikaci. Pomůcky nákrčním řemenem (tzn. pomůcky zadržující a směrující koně do stran) musí být co nejjemnější. Rozhodně se jezdec nesmí uchylovat k žádnému tahání, které by bylo koni nepříjemné, neboť to by vyvolalo pouze protitlak ze strany koně a mělo by zcela opačný účinek – kůň by pouze padl vahou na přední nohy a dále by zrychloval. Lepší je opakované lehké zatáhnutí nebo protažení řemenem ze strany na stranu. Je však třeba mít na paměti, že přechod do nižšího chodu neprovádíme tak, že koni zakážeme pohyb vpřed, naopak mu pouze dovolíme zpomalit, tím že zhluboka vydechneme, zcela se uvolníme, snížíme pobídky vpřed na minimum a necháme chod „vyhasnout“. Zadržující pomůcky pak slouží jen k potvrzení našeho přání a jejich intenzita nikdy nesmí přesáhnout rámec signálu – jakmile se stanou donucovacím prostředkem, podněcují v koni odpor.
Pro ježdění ve volnosti platí stejná pravidla jako pro ježdění se sedlem nebo i bez něj – prioritou je uvolněnost, jemnost, lehkost a vzájemná rovnováha. S ubývajícím jezdeckým vybavením se zvyšují nároky kladené na jezdce, na jeho rovnováhu a komunikaci s koněm.
Ideálem je, aby kůň a jezdec ve volnosti bylo schopni předvést veškeré drezurní cviky, které ovládají se sedlem a uzděním. V takovém případě můžeme hovořit o vrcholu jezdecké komunikace.
K+F
